Střípky všedního dne

 

Ten den začal vlastně jako každý druhý. Probudil mě budík. Bylo asi půl 7 ráno a mě čekala cesta do Prahy kvůli jedný písemce. A taky, když už jsem měl tolik času, jsem musel dát dohromady několik dalších záležitostí.

     Aby den správně začal, pustil jsem si gramofonovou desku od Led Zeppelin a posnídal jsem za zvuků písničky Babe, I am gonna leave you. Cestu na vlak mi zkrátila jiná skladba od jiné skupiny. A to Ghost River od Nightwish. Jelikož jsem se cestou ještě trochu učil, musel jsem přepnout muziku na trochu méně náročnou a pustil jsem si soundtrack z Dark Knight Rises, zvláště je výborná  Imagine the Fire .

     Normálně do školy jezdím autobusem, ale proto, abych měl větší pohodlí na učení, jsem zrovna dneska po hodně dlouhé době vlakem. Když ke mně přišel průvodčí, podávám mu lístek a Opencard, s tím, že mu ještě ukazuju studentskou průkazku. Ten se na mě jen podíval, orazil lístek a s úsměvem povídá: „Vždyť Vy už mi to ani nemusíte ukazovat, když jezdíte pravidelně.“ Aha… prošlo mi hlavou… Ale nebudu ho vyvádět z omylu a přátelsky jsem také usmál.

     V Praze jsem přestoupil na metro. Tam jsem opět změnil muziku. Tenecios D prostě na cestu metrem vedou. Jak tak ale jedu a koukám najednou svatba v metru. Sice nejezdím metrem od malička, ale dost ne dlouho na to, aby mě takováhle situace nezaskočila. Popravdě taky trochu jo. A taky koukám, Hradčanská. Je na čase dostat se do „tranzu“ a pustit si nabuzovací song. Nevím proč, ale prostě mi dokáže zvednout náladu a trochu i sebevědomí.

     Vystoupil jsem na Dejvický stále za zvuků B Machine. Nejdřív jsem zamířil do NTK, kde jsem si včera zapomněl tašku v bezpečnostní skříňce. Naštěstí jsem ji nepotřeboval. Odtud jsem zamířil do učebny, kde jsme měli psát písemku.

     Napsat ji by nemělo být nějak obtížné. Máme k dispozici jakékoliv materiály, které chceme, jen se nesmíme radit mezi sebou.

     Po přečtení zadání mi bylo jasné, že to opravdu nějak těžké nebude. Psala se skoro sama, ale ouha u jednoho příkladu jsem se prostě zasekl. Ten vzorec byl zcela jistě v tabulkách, který jsou zamčený v NTK… Kde ho teď budu hledat. Zabralo mi sice nějaký čas, ale v učebních materiálech tohoto předmětu jsem ho po čase našel. Naštěstí jsem tolik času, že měl čas ho hledat tak dlouho. Po odevzdání písemky si beru batoh s notebookem a svoji tašku. Palmface. Vždyť jsem ten vzorec nemusel hledat tak dlouho složitě, kdež tady mám tu tašku s tabulkama… Tohle budu rozdejchávat ještě hodně dlouho… Naštěstí, to snad neovlivní výsledek testu.

     Říkal jsem si, že skočim na oběd do Studentský. Bylo tak jedný. Bude tam celkem nával, tušil jsem správně. A koho to ve frontě nevidim. Dva známý ze seznamováku. Takže u jídla se člověk rozhodně nenudil.

     Na seznamováku sem sice potkal vícero lidí, některý sem si dokonce i pamatoval jménem. Potíž byla v tom, že jsem nikoho z nich na hodinách nepotkával. Ono to de docela pochopit, když nás tam bylo asi šedesát a v ročníku je nás osm set.

     Po jídle jsem se nimi rozloučil a zamířil k metru. Sice je to kousek, ale i za tu ten malej kousek sem cestou na narazil asi na 6 lidí ze střední. To se mi na takhle krátkym úseku ještě nestalo. Ani nikdy po tom, nutno dodat. Byl to opravdu zvláštní den, protože v metru sem narazil na spolužáka, sem kterym sem dneska hodinu neměl. Vystoupil na Můstku. Tak jsem si mohl po delší době pustit nějakou muziku. Zvolil jsem od HammerFallů När Vindarna Viskar Mitt Namn. Mimo jiné důkaz toho, že švédština je pěknej jazyk. Ale dlouho jsem si jí neužil. Už na Muzeuu jsem pokat jednu kamarádku. Ta ale jela směr hlavák. Já na Budějárnu. Dlouho jsem nepokecali a já mohl v klidu doposlouchat ten song. Pak sem si dal ještě jeden. To člověk tak akorát stíhá.

     Přijel jsem zhruba na čas. Měl jsem tu práci. Dělal jsem v jednom z fast foodů v DBK. Je to docela záhul, ale plat není špatnej. Ten den mi opravdu bylo přáno. Zrovna u mě si kupovali známý nějaký jídlo. Nestěžoval jsem si, protože jsem dostal nějaký to dýžko.

Skončil jsem až k večeru. Protože mi bus jel až za nějakou dobu, a já nevěděl co s časem, tak jsem byl domluvenej s kamarádkou, že hodíme řeč. Ona tu bydlela, já tu vždycky přesedal z busu na metro. Nebo opačně. Sedět se nám nikde nechtělo, tak jsme chodili kolem. Věděl jsem zhruba, kde jsme. Spíš tušil. Tušil jsem, že když pudu timhle směrem, tak narazim na známé místo, ale kde jsme, to sem neměl páru ani v nejmenším. Nakonec jsme skončili na autobusové zastávce a ona mě odkázala na bus, kterej mě doveze zpátky. Sama odjela jinym.

     Byl to zajímavý nevědět, kde člověk je. Normálně, to buď ví, nebo se koukne na mapu. Nebo když jen tak špacíruje, tak si to pamatuje. Když ale nedává pozor a jen tuší, kde se nachází, zajímavá zkušenost.

     Na bus jsem dlouho nečekal. Jen jsem si sednul, tak jsem si pustil jeden song, aby se člověku líp usínalo. Spát mi ale nebylo souzeno. Byl jsem v takovym polospánku a hlava mi pravidelně mlátila o sklo. Nic moc. I v takovéto „deliriu“ mě zaujala jedna věc. Jak už byla tma, tak u mě přes uličku mobilovala jedna osoba. Obličej měla nasvícenej mobilem. Ničim jinym. Nejspíš to bylo tim polospánkem, ale přišlo mi to neskutečně zajímavý.

     Co už bylo míň zajímavý, bylo to, že jel busem jeden pes. Teda na tom by nebylo nic neobvyklýho. Ten pes ale bohužel vrhnul. A smrdělo to na celej bus. Když to řidič zjistil, na místě zastavil a psa vyhodil i pánem. Nám ostatním se omluvil a po zbytek cesty větral, jak jen to šlo. Ale i tak to smrdělo šíleně.

     Domu jsem přišel pozdě. Teda normálně, pozdě ve smyslu časovym. Bylo tak 11. Zejtra mě čeká vstávačka v půl 7. Miloval jsem tyhle dva nabitý dny a zbytek tejdne volnější. Byl to záhul. Na posteli jsem vytuhnul okamžitě. A ani jsem tomu nedivil, po takovym dnu….