Stěhováci

 

Začátkem prosince se konal na Právnické fakultě společenský večer spojený s několika workshopy. Jelikož sem na výdaje tak trochu škrt, tak jsem se tam samozřejmě chtěl dostat, ale ne úplně legálně a úplně za peníze. Tak jsem napsal svému kamarádovi, který se podílel na organizaci, zda by s tím nešlo něco udělat. Prý šlo. Ale zadarmo by to samozřejmě nebylo. Měl jsem pomoci na ten večer dovést na fakultu pianino. Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec rozhodl souhlasit. Zkusit se má přece všechno, ne?

     V den D jsem vyrazil na Bráník, kde mělo pianino být. Adresu jsem našel celkem snadno, ale zatím tam nikdo nebyl. A taky nebylo zrovna teplo. Ale sníh ještě neležel. Asi po deseti minutách čekání ke mně přišel další člověk. Jak se ukázalo, byl zde také kvůli stěhování. Byl to Jáchym. A s ostatními se dobře znal. Nechalo se říci, že neznámou pro toto stěhování jsem byl já.

     Po další chvíli čekání se rozhodl zbytku zavolat. „Kde jste?“ pauza, „Jo na Karláku. A kdy tu tak budete?“ další pauza, „Tak díky.“ a zavěsil.

     „Budou tady tak za čtvrt hodiny nejdřív.“ „Co zkusit zazvonit na dům, jestli nám neotevřou a nepočkat tam. Popravdě, je mi celkem kláda,“ nadhodil jsem.

     „Já teda nevím. Ale kousek odtud jsem viděl obchod. Co zajít tam?“ To neznělo jako špatnej nápad.

     Nebylo to daleko, tak pět minut nejvíc. Vevnitř jsme začali hledat něco na zahřátí. Sotva jsme se ale začali rozhlížet, ozval se telefon s tím, že kde jsme pro změnu my. Tak jsme vyrazili zpět na místo určení v ruce instantní čaj z automatu, kterej byl zatím na spálení pusy.

     Pří příchodu k domu, který jsme před chvíli opustili, byl čaj již vychlazený a příjemně ledově nezahřál. Situace s teplem se ale změnila s příchodem do domu. Tam teplo naštěstí bylo.

     Bylo tam také to pianino. A to na prvním patře nad schody, které byly dřevěné a s jednou ostrou zákrutou. Společně se dalšími členy týmu, Gustou, Mirkem a Dominikem, a s paní, která pianino darovala, jsme začali přemýšlet, jak se tam mohlo dostat.

     „Pokud se pamatuji,“ říkala majitelka, „tak jsem ráno odešla do práce a večer už bylo nahoře. A nikdy jsem nijak neřešila, jak se tam dostalo.“

     První rozumnej nápad dostal Mirek. „Co takhle sundat ty části, které jdou sundat a tím si ho odlehčit? Sice bude pořád těžký, jako kráva, ale každý kilo dolu dobrý, ne?“

     Další nápad, kterej nakonec nebyl realizován, podle mě bohužel, protože to mohla bejt i sranda, byl ten, že ho buď vyhodíme z okna na náhodného kolemjedoucího, nebo ho prostě po těch schodech pustíme dolů.

     Po zamítnutí těchto plánů jsme se rozhodli začít postupně snášet pianino do přízemí. Na schodišti bylo málo prostoru a bylo nás pět dobře stavěnejch chlapů. Postupovali jsme po krůčkách a všemožně jsme se vyhýbali zábradlí a stěnám. Já osobně jsem byl ve spodní části týmu, ale nijak mi nepřicházalo, že by na mě bylo nějak moc váhy. Tedy zezačátku. Později to bylo horší.

     Když jsme ho dostali pod schodiště, nebyl už problém ho znovu sestavit a dopravit do auta. A tady začal další problém. Dodávka měla jen tři sedačky a nás bylo pět. Navíc se Mirek, který řídil, nechal slyšet, že na tuhle dodávku nemá oprávnění a tak nás nehodlá vést v úložném prostoru až k fakultě.

     Problém byl vyřešen následovně. Řidič a dva jeli vepředu, já a Jáchym jsme jeli v úložnym prostoru s pianinem. Byl to zvláštní pocit. Chvílemi jsem nevěděl, jestli jedeme dopředu nebo dozadu. Také si člověk připadal jak v dobytčáku jedoucí na porážku.

     Po čase přišlo smluvené znamení, kdy na nás zabušili a my vyskočili na autobusovou zastávku k překvapení tam jednoho stojícího člověka. Tramvaj, nám jela prakticky hned. Počítali jsme s tím, že tam dorazíme později, než dodávka, ale když na nás cestou při čekání na zelenou začali mávat nějací tři lidé z dodávky vedle nás, došlo nám, že jsme je asi dojeli. K fakultě jsme nakonec dojeli první.

     To už začínalo trochu sněžit. Proto jsme si se stěhováním pianina pospíšili. Na své přechodné místo, to jest do haly v Právnické fakultě, se dostalo včas, aby mohlo být naladěno.

     Teď už bylo jenom potřeba nějak vyplnit ten čas, než přijde na řadu večer samotný. Rozhodl jsem si dát vydatnou večeří, kterou tvořil utopenec a k tomu, jak mám jednou do roka zvykem právě na této akci, grena.

     Večer sám o sobě stál za to. Člověk se nejen pobavil, když si zkoušel různé handshaky, ale i něco málo se dozvěděl. Mě osobně zaujaly aktivity kolem znakového jazyka. Jako zajímavost mi zůstalo v hlavě, že znak pro znakování a sex je velmi podobný. Liší se jen polohou palce. Ne že bych měl v plánu, to někdy použít. Ono už narazit na hluchoněmého člověka je pomalu kumšt.

     Součástí tohoto večera bylo i vyhlašování různých uměleckých soutěží. Rozhodl jsem se též zkusit přihlásit. Ačkoliv jsem neočekával úspěch, nakonec jsem se umístil. Obdržel jsem květinu, což se mi nestává tak často. Za celý život by těch příležitostí nebylo víc než prstů na jedné ruce. Zvláštní bylo ale to, že mi předával chlap. K mému uklidnění se o dvojitého Chruščova nepokusil a zůstalo jen u podání ruky.

     Po vyhlášení jsme se navrátili ke stěhování pianina. Jeho cílovou destinací totiž byla Novoměstská radnice. Tak jsme ho opět přenesli do auta. Za těch několik hodin zatím stačila nasněžit pěkná vrstva krupice a sníh stále divoce padal.

     Opět byla řešena otázka, kdo pojede s pianinem. Tentokrát jsme ale měli na radnici dojet všichni. Byl jsem to opět já, kdo to byl. Tentokrát jel ale se mnou Mirek, který si cestu krátil hrou na pianino. Příjemně tím zpestřil cestu.

     Na dvoře Novoměstské radnice je klub, kde při našem příjezdu hrála muzika. Něco ve stylu jazzu, podle mého soudu. Nastala fáze stěhování pianina do tohoto podniku. Já jsem se jednak musel postarat o svoji kytku, kterou sem chtěl dovést stůj, co stůj. Tak jsem ji dal do rukou hlídači, který nám otvíral vrata, zda by mi ji nepohlídal a já se jal stěhovat pianino. Vrátný, překvapen, akorát poznamenal: „Co já s tim?“ a odložil ji do dodávky.

     Těsně před tím, než jsme vstoupili do klubu, musela se otevřít obě křídla dveří. Z klubu se ozvaly negativní reakce kvůli zimě. Ty se celkem rychle změnili ve smích, když nás viděli tlačit pianino. Jeden host k nám dokonce pohotově přišel a chtěl začít hrát.

     „Ještě mít na desce toho pianina zpěvačku a náš příchod by nemoh bejt stylovější,“ poznamenal Gusta. Dostrkat pianino na místo určení už problém nebyl. A protože noc byla ještě mladá, tak proč nezůstat v jazzovém klubu, kde je zábava v plném proudu…. Jen ta moje kytka se nějak nakonec ztratila…