Sestřelen

 

1932

Bylo to krátce po Velké hospodářské krizi. Jaroslav Hušek neměl práci a měl krátce po vojenské službě, patřil k letcům. Byl vyučen autoopravářem a nikde nemohl dostat práci, všude bylo plno. Dostal možnost rekvalifikace, ale do zemědělství se mu moc nechtělo. Kariéru v armádě, která mu byla nabízena, odmítl.

Bylo to těžké rozhodování, ale rozhodl se to zkusit. Vybral veškeré úspory, prodal vše, co nepotřeboval a zabalil si věci na cestu. Tak, teď ještě prodat byt. Kupec se brzo našel a byl s ním dohodnut na začátek příštího měsíce, že se nastěhuje.

Tak, teď ještě to vysvětlit Katce. Bude to pro ni rána, vždyť s ní chodil už druhým rokem. Nevím, jak to přijme, pomyslel si, když se volným krokem blížil k jejímu bytu. Zazvonil a počkal, než vyšla ven, poté zamířili obvyklou cestou k parku. „Musím ti něco říct“, začal pozvolna Jaroslav, „něco velmi důležitého.“ A vypověděl jí celý svůj plán. „Je to tvé rozhodnutí a já ho plně chápu, jen nechápu, proč jsi mi o tom neřekl dřív. A kdy že to vlastně odjíždíš? Půjdu tě vyprovodit.“

Dva dny nato se rozloučili na Wilsonově nádraží a Jaroslav vyrazil expresním vlakem směrem k Berlínu. Byla to dlouhá cesta, ale většinu prospal. Když do Berlína dorazil, měl dvě hodiny do doby, než mu pojede spoj na Paříž. Tento čas strávil tím, že si dal snídani. Poslední středoevropskou snídani na hodně dlouho dobu. Při nástupu do vlaku si koupil místní noviny, kde se dočetl o místní politické nestabilitě. Cestu do Paříže strávil tak, že si pročítal noviny, později si četl knihu, kterou si sebou jako jedinou vzal a to Zevrubnou mluvnici českou od Dobrovského. Možná bude potřeba. Do Paříže dorazil pozdě večer, Vlak do Calais mu jede až zítra ráno, vyhledal proto hotel, kde se přes noc ubytoval a pořádně vyspal. Ráno opět nasedl na vlak a někdy odpoledne dorazil do Calais. Loď mu jede za hodinu, nemá cenu otálet, pojede, jen jak to půjde. Tam na druhé straně kanálu je jeho nový domov – Velká Británie. Tam se zkusí uchytit.

1936

Po čtyřech letech konečně zpátky do vlasti. Konečně uvidím krajany, ale vzpomenou si na mě staří přátelé?

Poté co před čtyřmi roky opustil vlast, se stal v Doveru taxikářem. Neslo mu to, a tak se časem vypracoval a teď vlastní prosperující autoservis. Proto si může dovolit tuto návštěvu.

Po přistání v pražské Ruzyni se vydal hned, jak se ubytoval v hotelu, za Tomášem Kalmárem. Měl štěstí. Tomáš bydlel pořád na tom samém místě. Byl rád, že ho vidí. Zůstal u něho celé odpoledne a mimo jiné se dozvěděl, že Katce umřeli rodiče a že se přestěhovala. Je stále svobodná a bydlí v pronajatém bytě poblíž Pankrácké věznice. Rozhodl se, že ji navštíví hned zítra.

Jak se rozhodl, tak učinil. Čekal na ni, před jejím bytem, než přijde z práce. Byla šokována, když ho viděla, nicméně potěšena byla. Pozvala ho dovnitř. „Jak se ti tam daří?“ zeptala se ho. „Musím říct, že dobře,“ prohlásil, „mám ta malý autoservis. Slyšel jsem, že ti umřeli rodiče, to je mi líto.“ „Já vím“, řekla posmutněle Katka, „ale to je život. Už jsou to dva roky. Už jsem si na samotu zvykla.“ „Mám pro tebe nabídku, a to nabídku k sňatku, vezmi si mě, prosím, odjeď se mnou do Anglie, bude se ti žít dobře. Pojď se mnou.“ „Ráda bych, ale když jsi tehdá odjel, zlomilo mi to srdce. Už sem s tím ovšem smířila a nevím, jestli bych to dokázala překonat a odpustit ti. Bylo to pro mě velice těžké, i když se zdálo, že ti to přeju, neměl si skoro na výběr. Ale já se přes to přenést nemůžu. Ne nevezmu si tě, na to nemám dost sil.“ Pro Jaroslava to byla rána, sice tuto odpověď v duchu čekal, ale nepřipravil se psychicky. „Plně chápu tvé rozhodnutí,“ řekl jí posmutněle.

Návštěvu vlasti si užil, jak nejlépe mohl. Byla to jeho poslední, i když o tom nevěděl.

1939

Nikdy na to nezapomene, na to, jak tato země zradila jeho vlast a jak ji vydala Hitlerovi. Ovšem teď je i ona s ním ve válce a on udělá co nejvíc, aby pomohl svou vlast, ČSR, osvobodit. Proto se rozhodl vstoupit do armády. Kam jinam, když byl letcem, než do RAF.

Dostavil se do místních kasáren, že chce do armády, k letectvu, ovšem byl odbyt, že není potřeba. Že Hitler si to zcela jistě rozmyslí, že přijde k rozumu, ponechá si získaná území a válku skončí.

Opak byl pravdou.

 

1940

 

Německo dobylo Norsko, a vstoupilo na území Beneluxu.

Teď už ho armáda neodmítne, věděl to. A taky ho neodmítla. Dostal stíhací letadlo typu Spitfire a byl převelen do Francie. Nejdříve byl se svou letkou poblíž města Rethel ve Francii na improvizovaném letišti.

Po nějakém čase, když Němci prolomili obranu, se opět chystali ke vzletu, ale nedošlo k němu. Zastavil je totiž cyklista se zprávou, že se mají stáhnout, pokud možno k městu Cean, ovšem když to nepůjde, mají přistát i jinde, ale nahlásit polohu. Po sdělení této zprávy Jaroslav prohlásil: „Tomu nevěřím, chci to slyšet osobně.“ „Máš možnost,“ řekl mu jeho nadřízený poručík Braien. „Támhle stojí ten posel,“ a ukázal k místu, kde stál posel, něveda co má dělat dál

Šel tedy k místu, kam ukázal poručík. Ale toho člověka přece zná. To je...ale to přece není možný…nebo je? Každopádně tam stál. Tomáš Kalmár. „Prý jsi nám přinesl zprávu k evakuaci,“ pronesl Jaroslav k němu česky. „Ale ne, ten hlas znám, není snad Jaroslav Hušek?“ pronesl s klidným hlasem Tomáš. „Co děláš u spojařů, když jsi letec?“ zeptal se Tomáš objímaje ho. „No, zkrátka mi neuvěřili, že jsem letec, ale ty jdi a odleť s tím strojem, dřív, než bude pozdě,“ vybídl ho Tomáš. „Ale co ty? Dostaneš se z toho?“ zeptal se Tomáše. „Nevím,“ řekl Tomáš, „rozkazy zatím nemám.“ „Pojď, poletíš se mnou a dokážeme jim, že jsi letec.“

A jak řekl, tak se stalo. Sice s tísní v kokpitu, ale přece doletěli do Cean bez problémů. Ovšem problémy měl někdo jiný. Letěli každý zvlášť, aby byli bezpečnější. Na to doplatil poručík Braien. Byl sestřelen.

Na letišti v Cean bylo plno letadel, které tu byly evakuovány ze široka daleka. Jaroslav se rozhodl, že půjde na velitelství s Tomášem požádat o jeho zařazení do letky místo poručíka Braiena.

Na velitelství je přijal nadplukovník Fark. „Co potřebujete?“, optal se jich, dřív než se zmohli na slovo. A Jaroslav podal hlášení o situaci v jednotce a přednesl žádost. „No,“ řekl po delším zamyšlení nadplukovník, „ vy dva se přesunete do Británie, abych vám pravdu řekl, dlouho Francii neudržíme. Proto evakuujeme jednotky zpět na ostrovy.“Ty dostaneš vlastní stroj,“ přitom ukázal na Tomáše, „a ty budeš velitelem letky. Načerpáte palivo nutné k letu a přesunete se do Doveru na letiště. Tak zní můj rozkaz.“ „Ano, pane!“ a po zasalutování odešli ke třetímu členu, oznámit mu, co všechno se změnilo.

Evakuace proběhla bez větších problémů. Cestou si oba kamarádi, kteří se již dlouho neviděli, povídali skrz vysílačku, co vše se událo a neudálo. Tomáš mu řekl i o tom, co se stalo Katce. Musela opustit byt, protože měl o něj zájem jeden Němec. Poté co byt opustila, skončila na ulici. Chvíli prý přežívala, ale pak svojí situaci neunesla. Skočila pod vlak. To vyvolalo v Jaroslavovi obrovskou vlnu znechucení.

Bitvu o Francii Spojenci prohráli. Začala bitva o Británii. Letka, ve které sloužil Jaroslav, byla úspěšná. On sám měl 9 sestřelů, dohromady měli 22 sestřelů. Byli na pokraji psychických, ale fyzických sil. Ale i přesto všechno stále bojovali. Neúnavně a vytrvale.

Jednou přišel na řadu den, kdy byli v záloze jako posila, kdyby se něco zvrtlo. Ovšem došlo ještě k jednomu útoku a již nikdo nezbýval, aby se mohl postavit nepříteli. Proto byli vysláni oni. Čeká je tam prý kotel. A to byla pravda. Zkřížili jim cestu ještě nad mořem. Dřív než Němci zpozorovali, stihli jednoho z nich sestřelit. Ovšem byla tu zrada, dva mesouni letěli bokem a vpadli jim do zad. Palba. Motor se zasekává. Charlie padá. Je sestřelen. To už ale Tomáš a Jaroslav provádí úhybný manévr, který se jim daří. Čas na útok. Tomáš Střílí. Jednu štuku dostal. Je tu jiná potíž. Dostal se do palby mesouna. Koupil to. Daří se mu vyskočit. Ne! Štuka ho dostala. Sice má otevřený padák, ale na zem dopadne pouze jeho tělo. Jaroslav bude bojovat dál. Posily se prý blíží. Udrží to. Opět do protiútoku, který se daří. Dostal ho. Mesoun padá. Druhému se vyhýbá. Štuky ovšem mizí směrem k Londýnu. Je tu pouze on sám a tři mesouni, dva už dostali. Najednou ho jeden pokropil. Má v háji motor. Je sestřelen. Zkusí to. Daří se mu vyskočit. Zdá se, že ho mesouni nechají na pokoji, letí za štukami. Otvírá padák. Zrada. Padák mu musel chytnout, když se katapultoval. Padá k zemi. Ten pád, bude jeho poslední.

Tento jeho poslední souboj se stal dne 26. října 1940.