Sedlák Jandiška

(Podle pověsti)

Věnováno BV

 

Farář začal odříkávat modlitbu. Všichni se začali po něm křižovat a také ji začali odříkávat. Byl to pohřeb. Odešel poslední člověk, se kterým jsem byl nějak příbuzný, moje babička. Otce ani matku jsem nepoznal. Prý umřeli, když jsem byl malý. Vychovávala mě právě moje nemohoucí babička.

Na pohřbu se sešlo poměrně hodně lidí. Když skončil, zůstal jsem ještě chvíli u čerstvě navršeného rovu. Po chvíli za mnou přišel farář. „Je to pro tebe jistě velká ztráta. Tvoje babička, ale nechtěla, abys pro ni truchlil dlouho, chtěla, aby ses dokázal postarat o váš statek. Kdybys s tím chtěl nějak pomoct, můžeš mi říct.“

„Děkuji,“ odpověděl jsem se zvláštním tónem v hlase.

„Něco tě as trápí,“ odtušil farář. „A myslím, že to asi nebude jen tenhle pohřeb. Mrzí tě, že nevíš, kdo byli tvoji rodiče, že?“ Lehce jsem přikývl. „Bylo jedním z přání tvojí babičky, aby ses dozvěděl, co se s nimi stalo. Jestli chceš, stavím se zítra u vás a povím ti to. Lehkým přikývnutím jsem souhlasil.

Druhý den se farář stavil, jak slíbil. Bylo zrovna po večeři, akorát jsem dopíjel tu trochu vody, kterou jsem tu měl. Ze zdvořilosti jsem ji nabídl faráři, ale on odmítl. „Raději, až skončím to vyprávění,“ prosil tehdy.

 „Tvůj otec vyrůstal v Kostelci, jako každý. Měl ale smůlu. Tvoje babička, jeho maminka na tom byla, od doby, co se narodil špatně, nemohla pracovat. Když mu bylo devět let, umřel mu otec na černou nemoc. Do výchovy ho dostal strýc, který se s tvojí babičkou hlavně staral o statek. Tvůj otec také pomáhal, ale více času strávil toulkami po okolí. Netrvalo dlouho a věděl o každé pěšině široko daleko.

Jednou, bylo to tuším na podzim před dvaceti lety, procházel zříceninu. Zrovna se blížilo poledne. Prý pomalu vyrazil směrem dolů, že půjde na oběd. Osud tomu ale nechtěl. Na bývalém nádvoří tancovaly tři lesní žínky. Zůstal ohromen tam, kde stál. V rychlosti se schoval a skrytě je pozoroval. S údery poledního zvonce se rozplynuly. S úžasem tehdy odcházel domů.

Druhý den se na hrad vypravil znovu. Vzal si kousek svěcené křídy, kterou jsem mu den před tím dal. Nevěděl jsem, na co ji potřebuje.

Odešel znovu na hrad. Na nádvoří udělal kruh, schoval se a čekal, co se bude dít. Před polednem se opět zjevily a tancovaly. S údery poledne dvě z nich zmizely. Třetí tam zůstala chycená v kruhu. Po chvíli rozmlouvání souhlasila s tím, že se stane jeho ženou. Řekla mu tenkrát: „Jestli mě kdy prokleješ, zmizím ti jako pára nad hrncem a už mě nenajdeš.“

Dařilo se jim dobře. Oddal jsem je asi dva týdny na to, co ji do vsi poprvé přivedl. A když nastalo jaro, narodil ses ty. Největší radost z tebe měla tvoje babička. Ta se o tebe, když jsi povyrostl, i nejvíc starala. Čas běžel jako voda. Tvoji rodiče oslavili rok manželství. A chvíli na to přišly žně. Tvůj otec jel  tehdy do Týnice na trh, aby něco prodal. Tvoje matka zůstala doma.

Najednou, bylo nebe celé černé od mraků, které přišly velmi nečekaně. Tvoje maminka nechala svézt obilí, které ještě nebylo úplně suché. Z těch mraků prostě nepršelo. Avšak tvůj táta, když se vracel a viděl to, tvou matku proklel. Doma už nebyla, když tam dorazil. Tvoje babička mu spílala nejhoršími nadávkami. V noci z těch mraků začaly padat kroupy i blesky křižovaly oblohu, a zničily všechnu zbývající úrodu. A tak díky tvé matce, jste jako jediní ve vsi měli úrodu. Tvůj otec pomohl ostatním sedlákům, jak se jen dalo. Ale jeho ženu mu to nevrátilo.

Když všechna páce na polích skončila, začal se zase toulat. Nejvíc chodil na hrad, někdy tam i přespával. Pak se několik dní nevracel. Když už byl pryč týden, šli jsme ho hledat. Našli jsme ho nahoře, na hradě. Ležel tam celý bledý. Pochovali jsme ho a na hrob jsme napsali i jméno tvé matky.“

V místnosti zavládlo ticho. Po chvíli promluvil mladý Jandiška: „Pěkná historka, pane faráři. Moje babička mi ale řekla, že umřeli na mor a to se mi zdá jako víc pravděpodobný. Že by moje máma byla lesní žínka? To se mi nějak nezdá…“

„Vaše babička chtěla, abych vám toto sdělil, až umře. Tady ve vsi o tom neví nikdo, jen já a vaše babička jsme to věděli.“

„Jste hodný, že jste mi to řekl. Stejně si ale myslím, že to není pravda,“ poděkoval faráři mladý Jandiška.

„To, jestli je to skutečnost nebo ne, musíte posoudit sám. Pravdu musíte najít sám a nejspíš ji najdete ve svém srdci…“

 

Zdroj: Eduard Vaněček: „Sedlák Jandiška“

 

Týdeník Jiskra č. 46, 17. 11. 2010