Přepad!

 

„Vstávej!“ ozve se nade mnou. Zamrkám očima a přemýšlím, co se děje. Je noc a někdo mě evidentně budí. „Vstávej!“ ozve se znovu, tentokrát je to doprovázeno světlem baterky, které mi svítí do obličeje.

     „Rrrrr,“ zní moje odpověď. Současně se snažím rukou zakrýt světlo baterky, které na mě svítí.

     „Jsi vzhůru?“ ptá se klučina asi desetiletý.

     „Jo,“ odpovídám rozespale.

     „Super, tak můžu jít spát,“ řekne nadšeně a dřív, než jsem mu schopen cokoliv říct, mizí ve dveřích tee-pee. V duchu zakleju. Ale co se dát dělat. Vstávat musím, tak jako tak. Snad se za těch pár minut s táborem nic nestane.

     Z vyhřátého spacáku se člověku vůbec nechce. Ale musí. Oblečení na hlídku jsem si připravil už večer, o to jednodušší to teď je. Během něco málo chvil jsem převlečený a vyrážím ven. Venkovní zima mě probouzí úplně. Ne že by člověk mrznul, ale je tu víc zima, než v zavřeném tee-pee. A potok, který teče kolem tábora, rozhodně na teplu nepřidá.

     Noc je jasná. Jsou vidět hvězdy. Z oblohy není moc, tábor se nachází v údolíčku, které je z obou stran zarostlé lesy. Vždy je ale vidět Velký vůz. Měsíční světlo je také vidět, ale měsíc sám se schovává za lesem. Lze ho spatřit, ale velmi obtížně.

     Cestou ke kuchyni mě přepadají obvyklé myšlenky. Bude moje hlídka zrovna ta, kdy udeří přepad? Teda jestli bude. Letos už jeden na táboře byl. A byl to tak trochu podraz, to se musí nechat. Hlídka byla překvapena dvěma lidmi v červené čepičce bílým lemem, že prý nám přinesli cukroví, jako na oslavu Vánoc, ale ten tábor byl prý zajímavější. Vzbudili celý tábor, který se přesunul na vedlejší louku, kde je ohniště. Měli tam opravdu cukroví a malý ohýnek. Zazpívali jsme několik koled a šli spát. Jenže měli schovaný ještě druhý tým v lese, který nám odnesl několik beden. Ty jsme museli druhý den hledat. Rozcvička tím pádem byla zrušena.

     Přicházím ke kuchyni, ve které pouze svítí slabě petrolejka. Všechno, co zde má být, zde je. Provádím i letmou kontrolu hrnce, ve kterém nacházím zbytky od večeře. Buřtguláš. Je to dobrý, na dnešní hlídce nuda určitě nebude. Nikdo zde ale není. Měla by tu být předchozí hlídka, která až teď může jít spát. Teda, až se sem dostaví hlídka nová. A já jsem jenom její polovina. Chvíli počkám, jestli předešlá hlídka vzbudila i druhou část mé hlídky. Pokud ne, budu ji muset sám vzbudit. Pro zatím je tu buřtguláš.

     Vzpomínám si na jednu hlídku, která byla během rozednění a kdy už přepady nebývají. Od večeře opět zbyl buřtguláš a zbyl i právě na tuto hlídku. Ti malí to moc nejedí. Když je sladké, zmizí to nejpozději po druhé hlídce. Přitom buřtguláš nebo špagety jsou lepší.

     Ale to jsem odbočil. Na té hlídce jsme rozdělali oheň v kamnech, buřtguláš ohřáli a patřičně dochutili. Paprika, majoránka, pepř, aby dostali patřičné grády. Každý z nás se napral tak, že jsme vynechali snídani. Je taky pravda, že na nás pak byli stížnosti, že děcka, co měli hlídku po nás, plivali oheň. Ale to je už detail.

     Po talíři buřtguláše a deseti minutách na hlídce kolegyně na hlídku stále nepřicházela. Měl bych jí dojít vzbudit. Normálně už moc nehlídám, ale dnes to byla potřeba. Letos tu máme poprvé novou vedoucí, která ještě hlídku neměla a je teda potřeba, aby si touto zkušeností prošla. A jelikož jsem neustále popichoval, aby si jí vzala, tak bylo rozhodnuto, že jí budu mít s ní. No, rozhodně to nemůže dopadnout hůř, než ta hlídka, kdy přepadl bratr jednoho z hlídajících. Přepad vůbec nevyhlásili a úplně normálně se s ním začal bavit. Po chvíli odešel. Ráno jsme byli zklamáni, jelikož jsme tím přišli o veškerou akci, která mohla nastat.

     Vyrazil jsem tedy na obchůzku tábora spojenou s buzením. Základní pravidlo obchůzek je takové, že člověk nesmí svítit baterkou, jinak na sebe případný přepad upozorní. A stejnak se tím pravidlem ne vždycky řídím. Člověk prostě musí prověřit podezřelé místo.

Obchůzka i buzení proběhlo v pořádku, a tak jsem o pět minut později seděl v kuchyni na kamnech, ze kterých bylo cítit poslední zbytky tepla s dívčinou, která se celá klepala. Asi zimou, a nejistotou. Strachem bych neřekl, ale taky jsem se jí na to nezeptal, jestli má strach. Upřímně já se na hlídkách cítím spíš nejistě, než bych měl strach.

     Chvíli jsme mlčeli. Ono taky se s plnou pusou špatně mluví. Ale čas letěl a bylo potřeba udělat další obchůzku. Vyzval jsem tedy kolegyni, jestli by se toho neujala. Podívala se na mě výrazem, který mě přesvědčil o opaku. „Dobře, jdu já.“ A vyrazil jsem.

     Když jsem se vrátil, tak první, co jsem uslyšel, bylo: „Proč jsi mě tu nechal samotnou?“

     „To máš celkem jednoduchý,“ začal jsem vysvětlovat, „když se dělá obchůzka, tak jeden zůstává v kuchyni a druhý obchází tábor.“

     „Jo? A co kdyby mě přepadli, zatímco ty budeš na druhém konci tábora?“

     „Tak vyhlásíš přepad. A taky, mohla si jít na tu obchůzku ty. Konec konců, jsem ti to nabízel.“

     „Jo a co když to přepad nebude? Co když se jen blbě leknu, zpanikařím a zapískám, aniž by něco bylo?“

     „Možnosti jsou dvě. Budeš předstírat, že ten přepad je a celou situaci zaonačíš tak, že nám asi utekli. Ale to ti asi moc lidi věřit nebudou, protože přepad po přepadu rád přijde na svačinu. Druhá možnost je ta, že se přiznáš a hlídka pak jde do potoka.“

     „A už někdo do potoka šel?“

     „Ne, ale někdo s tím začít musí. A nerad bych to byl já. Takže, prosím tě, žádnej zkrat.“

     Zatvářila, jako kdybych jí nevěřil a pokračovala. „A odkud teda můžou přijít?“

     „Hhhh,“ uchecht jsem se. „Odkudkoliv. Jestli přijdou po cestě, kterou jsem jezdíme, uslyšíme psi z vesnice. Pak můžou pokračovat potokem, přejít na druhej břeh nebo lesem tady odtud.“ Ukázal na les, který jsem měl po pravé ruce. „Tudy můžou přijít i od silnice. Pak můžou přijít zadem, jak je ohniště, ale to ještě horší cesta, než ta lesem. Ale přepady odtud jsem asi nejlepší. Na tábor, co tu byl před námi, jsme jednou jeden takový udělali. Do kuchyně jsme se dostali nepozorovaně a na chvíli jsme zacpali hlídce pusu. Měli jsme tak čas vztyčit naši vlajku a vzít něco z kuchyně.“

     „Děláš si srandu? Já nechci, aby na mě někdo skočil!“

     „Nedělám. Šli jsme všemožným roštím, ale prošli. Moc lepších přepadů nemáme. Na jiném tábořišti jsme přeplížili louku. Pak přišla hlídka, nahlas nás spočítala a pak vyhlásila přepad. To se nám povedlo jenom utéct.“

     „Jo, to ti věřím. A jaká je šance, že nás přepadnou?“

     „Víš co, běž to zkusit zjistit. Asi patnáct minut jsme neděli obchůzku. Ty si klidně sviť baterkou, ať si v klidu.“ Zatvářila si na mě a velmi neochotně vyrazila.

     Po chvilce byla zpátky. „Vypadá to na klid,“ oznámila. „Jaká je teda šance toho přepadu?“

     „Letos nás ještě nepřepadali dva spřátelené oddíly. Je tedy možné, že se objeví. Přinejhorším můžu zařídit, aby nás zase přepadla bedna.“

     „Bedna?“

     „Jo. Bedna.“ Nechápavě na mě koukala. „Měli jsme tu hlídku, která po jedné velké ráně vyhlásila přepad. Že prý dělobuch. Tak jsme zkontrolovali tábor. Nic. Zeptali jsme se, odkud to šlo. Koukli jsme tedy do skladu a nějak nám došlo, že asi spadlo víko od bedny. Jedna byla zavřená, ostatní ne. Šli jsme spát a půl hodiny na to opět přepad vyhlásili. Tentokrát to už přepad byl.“

     „Tak horší to už opravdu být nemůže.“

     Hlídka se líně překlopila do druhé poloviny a nevypadlo to, že by se něco mělo dít. Obchůzky jsme drželi. I když na můj vkus svítit při něm celou dobu baterkou je nic moc.

     Najednou za jedním hangárem šelest. Automaticky jsem vyběhl, abych to tam zkontroloval. Najednou za mnou výkřik. Otočím se a vydím tři přepadající. Jeden chytá druhou část hlídky, další dva běží do kuchyně. V rychlosti pískám a křičím: „Přepad!“ Píšťalka je to velmi pronikavá. Vzbudí člověka uprostřed noci jako nic. Někdy si říkám, jestli by nevzbudila i mrtvého.

     Rozbíhám se a skáču na přepadajícího. Osvobozuji tím kolegyni, která se rozbíhá burcovat tábor. Já se zatím peru s přepadem. Nebo aspoň s jeho jednou třetinou. Jen tuším, že zbytek přepadu nám zatím bere bednu a někde mizí. Tábor se zatím probouzí. První jsou na nohou velcí, následování menšími. Kolegyně jim ukazuje, kam zmizeli.

     Já se zatím nerozhodně peru. Jednu chvíli vedu, pak zase ne. Nakonec se mi daří protivníka zakleknout a držet ho. Zbytek tábora zatím zmizel pronásledovat ostatní přepadávající. Teda skoro všichni. Poslední vstávají malé holčičky. Během chvíli doráží k nám. Během chvíle obsypou mého protivníka, takže já se mohu věnovat zbytku přepadu. Vyrážím směrem, kam utekli. Můj bývalý protivník jim neublíží, na to se mohu spolehnout. Taková jsou pravidla.

     Najednou potkávám skupinu našich. Nevypadají akčně. Prostě jdou. Mezi nimi i přepadávající. „Letos nám to vyšlo líp, než jsme si představovali.“ Říká jeden z přepadávajících. „I když jednu chvíli to vypadlo hodně špatně. Svítili jste na nás,“ dodává druhý. Snad jim to vrátíme na jejich táboře, honí se mi hlavou….