Pátý krystal

 

Prastará pověst, dnes již neexistující elfské rasy, vypráví o pěti prastarých krystalech. Dodnes se ví o čtyřech, které padly do rukou Tormidům. Tyto krystaly jsou zdrojem nezměrné síly. Ale aby se dala použít, je zapotřebí vlastnit všech pět krystalů. Jinak nejdou používat. Pátý se však ztratil a dnes se již neví, kde by mohl být. Jediné, co zůstalo, jsou jen pověsti a mýty. Někdy bývají těžko uvěřitelné….

      Kergerak se pomalu probral. Komnata, kde byl uspán a zapečetěn se vůbec nezměnila. Navíc mu připadalo, že zrovna právě teď ho Centryl uspal a začal se zapečeťováním místnosti. Vždyť se měl probrat teprve po pádu jeho rasy! Ale jeho národ se přece neměl čeho bát. Nebo snad ano? Uběhla snad století, zatímco jemu to přišlo jako vteřina?

      Pomalu se začal rozcvičovat, jak na to byl po spánku zvyklý. Po chvíli mu došlo, že to ani nepotřebuje, že je v kondici jako před spánkem, ať už trval jakkoli dlouho. Začal se víc rozhlížet. Místnost stále osvětlovalo několik pochodní, které zapaloval. Vykročil. Komnata to byla malá, vytesaná ve skále. Stejně jako všechny ostatní zde. Měla sloužit jen jako hibernační komora, nic víc.

      Pomalu vyšel ven na chodbu. Ty byla kruhovitá. Lemovala ji řada dveří do místností podobné této. Jenom jednimi dveřmi vedla cesta pryč, cesta, kterou jsem přišel. Naproti ní po obvodu kruhové chodby byl vchod do prostřední kruhové místnosti. Do ní Kergerak zamířil.

      V ní byl uprostřed velký podstavec. Na něm bíle zářil krystal. To bylo ovšem špatné znamení. Znamenalo to mnoho. Hlavně to, že jeho rasa padla a on sám je posledním elfem. Tento krystal byl totiž falešný a měl se aktivovat pouze v případě, že elfové vymřou. A právě se stalo to, v co nikdo ani nedoufal….

      Nyní musel vyzvednout pravý krystal, aby přerušil tok energie a zabránil tak nepříteli využívat moc krystalů. Pak ho musel odnést pryč nebo pokud možno zničit.

      Vyšel z hlavní místnosti. Každá komnata, která tu byla, měla nad vstupem číslo. Hlavní, s falešným krystalem, číslem označena nebyla. On sám spal v místnosti, která byla označena číslem pět. Ted jeho kroky vedly směrem k osmé místnosti. Ta sloužila jako zbrojnice. Před vstupem bylo napravo ode dveří několik pět různobarevných čtverců. Nejdříve zmáčkl modrý poté černý. Tím přerušil magickou ochranu místnosti. Ostatní čtverce nechal být.

      Místnost skýtala spoustu nejrůznějších zbrojí a zbraní. Sundal odění, které právě měl na sobě a které bylo spíše slavnostního rázu. Nejprve našel bílou tuniku, kterou si také oblékl. Na ní potom teprve začal dávat nejrůznější součásti mithrilové zbroje. Nejdůležitější byla samozřejmě kroužková košile, poté chrániče loktů, holení a jiné. Pak si oblékl přes tuto zbroj, která byla velmi lehká a jen málo ho omezovala v pohybu, oblékl cestovní oděv doplněný o plášť, který měnil barvu podle okolního prostředí a do kterého se mohl celý schovat.

      Ze zbraní si vybral tisový luk a toulec pevných dubových šípů. Dále lovecký tesák a svůj meč, který sám vykoval, ozdobil a vybojoval s ním nejednu bitvu. Říkal mu Stern, což znamenalo Čistý. Zadíval se na štít. Ne, ten nepotřebuje, ten nepoužívá. Vzal si ještě tornu s jídlem, do které také uložil kus lana. Nakonec si vzal ještě cestovní hůl. Takto vyzbrojen opustil zbrojnici. U vchodu zmáčkl červený a pak modrý čtverec, čímž obnovil ochranu místnosti.

      Teď přešel jen o komnatu vedle, do desáté. Uprostřed stál oltář se čtyřmi chrliči. Vzal za ten, který vypadal jako had a pohnul s ním shora dolů, jako s pákou. Oltář se otevřel. Byl v něm malý, černý, kamenný klíč. Ten si vzal a vrátil hada do původní pozice. Oltář se zavřel.

      Nyní přešel ke čtrnáctce. U vstupu byl malý zámek, do kterého klíč vložil. Pak vešel. V místnosti byl malý otevřený výklenek, ve kterém zářil malý krystal. Ten byl pravý. Ostatní byly podstatně větší, asi jako ten falešný, ale tenhle se nechal používat samotný, pokud člověk věděl jako na to. Vyjmul ho z výklenku a vložil do váčku, který si pověsil na krk. Tím přerušil tak energie, který proudil mezi krystaly. Tím začalo být potřeba vydat se na cestu.

      Kvůli tomu tu byla vybudována jedna šachta, aby nemusel jít hlavní branou tím je rozpečetit. Rozpečetit jí znamenalo prozradit místo, kde je, protože byla dobře skryta. Vyšel touto šachtou skoro na povrch. Těsně před dveřmi bylo kamenné zrcadlo, které ukazovalo okolí. Naposledy si ho pamatoval jako vrcholek zelené hory. Teď hora zela holá. A také naštěstí nikdo v okolí nebyl. Proto vyšel ven.

      Celá krajina v okolí zela holá. Tak ji neznal. Původně byla bohatá na vegetaci a zvěř. Teď zvěř nebyl vidět vůbec a jen sem tam byl pahýl stromu nebo jen malý kousek trávy. Ačkoli to nebyl velký vrcholek, nyní poskytoval velký rozhled. A ať se koukal kamkoli, tak nic nepoznával a ani neviděl, kde by mohlo být místo, kam nepřátelé nevstoupili.

      Po chvíli přemýšlení se mu podařilo určit světové směry. Zamyslel se. Elfská říše táhla všude možně. Nejbližší hranice odtud byla směrem na západ. V horách sídlily různé malé národy. Snad alespoň nějaké ušly této pohromě. Jeho kroky se vydaly směrem k západním horám, kterým se říkalo Ostré.

      Šel již několik dní stejnou neměnící se krajinou. Jediné, co se měnilo, byly hory, ke kterým se přibližoval. Byly stále blíž a blíž. Cestou nikoho nepotkal. Sem tam našel spáleniště elfských obydlí, které byly různě na stromech i na zemi. Nenacházel nic víc než spoušť. Spoušť, která už ale nebyla zrovna nejnovější. Už nějaký čas tu byla.

      U jednoho takovéhoto spáleniště našel hroty šípů, které neznal. Oproti elfským byly primitivní. Nacházel také různé jednoduché meče, nahrubo kované. S jeho se měřit nemohly. Pořád si ale nedokázal vysvětlit, kdo tohle všechno způsobil. Ať už to byl ale kdokoli, uznával elfské tradice. Na každém místě, kde byly znatelné známky boje, byly totiž hroby dělány po elfském způsobu.

      Po několika úmorných dnech došel k mrtvému lesu. Zůstalo po něm jen spousta pahýlů. Časem neměl na výběr a musel do tohoto lesa vstoupit, ačkoli z toho dobrý pocit neměl. Po chvíli cesty zahlédl pohyb. Rychle se schoval do pláště a přikrčil u jednoho statného kmene a vyčkával, co bude dál.

      Pozvolna přicházeli dva hromotluci. Měly obrovská ramena a měřili skoro dva metry. Zbroj byla nahrubo dělaná. Kdyby si stoupl k nim, vypadal by oproti nim, jak skoro nic. Na výšku by snad tolik problém nebyl, ale přece jenom, taková ramena prostě neměl.

Procházeli kolem a bavili se. Jejich slovům ale nerozuměl. Znělo mu nějak takhle: „Kro geh. Jerto hudi tren.“ „Kuvto? Joui…“ „Joui hejlo priun nerero kjis…“ Víc už neslyšel. Už se od něj vzdálili natolik, že je slyšet nemohl. Byl to jazyk jemu neznámý. Neuměl si vybavit, že by ho kdy slyšel.

      Pokračoval dál v cestě. Ale tentokrát pořád narážel na další a další hromotluky. Pokaždé se mu podařilo se mu vyhnout. Měl štěstí. K večeru došel k tomu, co vypadlo jako zbytky jedné pohraniční pevnosti. Pokud se nemýlil, což se v této změněné krajině mohlo klidně stát, tak to bylo město Retyko. Znal ho. Odtud vedla stezka do hor, kam se nechalo dojít za jeden den.

      Postupně procházel městem. Byly tu torza stromů a místy byli i domy. Nakonec došel před jeden velký dochovaný dům. Byl to dům místního představeného. Jmenoval se Kirgin. Dobře se spolu znali. Vešel a po schodech ve vnitř stromu se dostal nahoru do hlavní místnosti. Odtud pokračoval do jeho pracovny, která tu taky zůstala. Na jeho pracovním pultu zůstala rozepsaná kniha. Jeden pohled mu stačil na to, aby poznal, že je to rozepsaná kronika. Moc neváhal a vzal jí. Teď jí číst nebude. Až později. Teď se musí jít hlavně prospat, a tady by to mohlo být bezpečné.

      Přišel další den, jak dny před ním. Slunce dnes vyšlo docela brzo a dralo se na oblohu, aby mohlo ukázat svojí sílu. To zas bude vedro, pomyslel si Kergerak. Podíval se ze stromu dolů. Tam nikdo nebyl. Sešel dolů a pokračoval cestou mrtvým lesem a hledal steku, kterou se chodilo do hor. Jestli tu vůbec zůstala….

      Pokračoval cestou dál. Musel se cestou vyhýbat hromotlukům, na které neustále narážel. Naštěstí, když už bylo k poledni, nalezl kýženou odbočku. Byla tu i po tolika letech. Dal se jí a po chvíli mu les zůstal v zádech. Pomalu se dostával na úpatí hor. Hromotluky už nějakou dobu nepotkal.

      Cesta se stávala obtížnější a obtížnější. Vypadala málo používaná a šlo se po ní velmi špatně. K malým národům, pokud tu ještě jsou, to už nemohlo být daleko. Začínal hledat nějaké známky činnosti, která by napovídala, že tu někdo je. Nemohl zatím ale nic nalézt. Za to za ní se ozvalo: „Kop urtho!“

      Ať to znamenalo cokoliv, tak dobře to neznělo. Otočil se. Stál za ním jeden hromotluk. V ruce třímal velké obouruční kladivo. Rychle vytáhl Stern. Hromotluk zpozorněl. Naznačil pohyb vlevo, ale nakonec uhnul doprava. Hromotluka to úplně rozhodilo. Máchl palicí vlevo. Tímto manévrem se dostal Kagerak vedle odkrytého hromotlukova boku. Nezaváhal a ťal. Rána byla přesná. Hromotluk se jen podíval a poté padl k zemi. Mrtvý ještě nebyl. Elfové preferují čestný způsob boje, ale také jsou proti tomu, aby protivní při smrti trpěl. Jedna dobře mířená rána a hromotluk přestal dýchat.

      Do jeho oblečení si otřel meč. Rozhodl se mrtvolu prošacovat. Neměl u sebe nic zvláštního. Jen jednu ruličku pergamenu a prsten. Ten byl natolik masivní, že se na jeho prst nevešel. Byl to odlitek z jednoho kovu, vypadalo to na zlato s nějakou příměsí. Jinak u sebe nic zajímavého neměl.

      Pokračoval dál krkolomnou stezkou, ale opět si dával pozor, aby nenarazil na ty hromotluky. Zřejmě se vyskytovali i tady. Jen aby nějaký malý národ přežil a byl ochotný mu pomoc. Cesta se najednou změnila. Už nevedla do kopce, ale přešla do cesty v soutěsce. Soutěska akorát tak pro jednu osobu. Nebezpečná, leč jediná cesta.

      Pokračoval soutěskou dál a dál. Zdála se být nekonečná. Plná malých zatáček. Někdy velmi častých. Za jedním z takovýchto záhybů, z ničeho nic, na něj vyskočilo několik postav. A mířili na něj šípy. Otočil, že se schová za zatáčkou. Tam ale byly další. Byl v pasti. Odevzdal zbraně a nechal se vést přepadávajícími. Ti mu zavázali oči.

      Nevedli ho zas až tak dlouho. Bylo znát, že je to někam podobnou cestou, protože čas od času narazil do skály. Navíc pod sebou skalnaté podloží cítil. Později už začal pod sebou udusanou zem a tak nijak vycítil, že je uprostřed vesnice. Byl slyšet šepot. „Elfo, elfo.“ Zřejmě to mělo znamenat elf, ale bylo to nějak zkomolené. Ale proč?

      Vedli ho dál. Šepot bylo slyšet stále. Nakonec ho odvedli do stanu. To poznal bezpečně. Tam mu sňali pásku z očí. Před ním stál Limb. Tento byl ale větší, než si ho pamatoval. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že ho přivedli další dva, asi stejně velcí Limbové.

      Pokud se pamatoval, Limbové patřili k Horským národům, které někdy potkávali při cestách přes horské průsmyky. Ale to byli tak o hlavu menší, teď mu byli tak ramenům.

      Ten Limba, který před ním, pokynul strážím a ti odešli. Zůstavší Limba vypadal, že je asi nějaký velitel. Pomalu se osmělil a promluvil: „Ji Kolpa. Což ses stolo, dloho dejino. Tate svotek pra tabo.“ Řekl a podal mu svitek pergamenu, na kterém si pohrál času. „Ji dom tebe caso, abo se ses ta precet,“ a odešel ze stanu také.

      Kergerak si svitek přebral. Byl převázán pečetí Centrylovou pečetí. Rozlomil jí a začal číst.

„Drahý Kergeraku,

      pokud si se dostal sem, jsi nejspíš na dobré cestě. Horské národy, jak jsi je znal ty, už nejsou. Jsou mnohem vyspělejší a pomáhají nám v boji proti Korgonům. Mohl jsi už o nich slyšet, ale jako o bytostech, které v tvé době pro nás neměly valného významu. Nuže, tyto bytosti nás postupem času porazily.

      Tvým úkolem, jak zcela jistě víš, je zničit krystal. Je jediné místo, kde je to možné a to Západní vulkán. Ten ale mají v rukou Korgoni. Je tu ale další možnost, na kterou jsem přišel. A to, že můžeš zkusit obrátit čas. Daleko na severu je místo, kterému se říká Jeskyně času. Odtud se prý všechen čas bere.

      Moje rady tedy zní. Dojdi do té jeskyně a zkus sek nám vrátit v čase, aby si zamezil tomu, co se stalo.

      Naučili jsme Horské národy i některým kouzlům. Dokonce i Přenášecí kouzlo. K tomu je ale zapotřebí směs zlata a mitrilu. Ten seženeš lehce. Každý Korgon ho má jako prsten na ruce.

Věřím, že dokážeš obejít tok času,

s pozdravem

Cenrtyl“

      To byla celá zpráva. Kergerak se podíval do své brašny Ten prsten, který vzal tomu hromotlukovi, Korgonovi, tam pořád byl. Vyšel ze stanu. Pohledem začal hledat toho Limbu, který mu dal tento svitek. To nebylo nijak obtížné. Stál před stanem.

„Bylo by možné mě přenést Přenášecím kouzlem do Jeskyně času?“ řekl mu a přitom mu podal prsten. Limba se na něj podíval, chvíli přemýšlel a nakonec nejspíš pochopil, protože ho gestem vyzval, aby ho následoval.

      Procházel horskou vesnicí, která se rozprostírala v nějakém horském kráteru. Obydlí byla v několika řadách nad sebou. Vedl ho až k domu, který spíš připomínal svatyni. V ní stál Limba, který vypadal celkem staře.

      Ten ho také, po krátkém rozhovoru s Limbou, který ho přivedl, oslovil: „Ty prý chceš být někam přenesen. Ale nevím kam, to už můj prapravnuk nepochopil.“

      „Jak to že mluvíš naší řečí?“ podivil se Kergerak.

      „Patřím k učencům našeho národa, umět vaší řeč je dneska sice vzácné, ale pořád to někteří ovládají. Musíme překládat vaše texty, ne?“

      „Rozumím…. Chtěl jsem přenést do Jeskyně času. Tady by byl jeden mitrolo-zlatý prsten. Také jsem se cestou dostal k tomuto svitku, nevím, jestli k něčemu je nebo není,“ a podal mu svitek a prsten.

      Ten svitek si přečetl, pokýval hlavou a předal ho svému prapravnukovi. „Bude se hodit,“ řekl na to. „A teď k tomu přenosu,“ pokračoval.

      Vzal prsten, dal ho do vzduchu a pustil. Zůstal tam levitovat. Pak začal něco odříkávat. Po malé chvilce se ocitl Před ledovou jeskyní. Všude kolem byl sníh a led. Sem tam kámen. Po táboře Limbů ani vidu ani slechu.

      Vešel do jeskyně. Neměla normální kamenné stěny, ale byly hodně hladké. Skoro to vypadalo, že se hýbou. Jakoby proud směrem ven z jeskyně. Pokračoval dál a dál. Jeskyně pomalu neměla konce. Po pomalu nekonečných hodinách se dostal na konec. Tady byl ve stěně bod, ze kterého vycházel všechen ten pohyb. Kergerak zapřemýšlel. Jak ale obrátit čas? Jediné, co ho napadlo, bylo vyndat krystal.

      Ten teď zářil více než dřív. Zkusil s ním zahýbat. Intenzita světla se měnila. Čím blíže byl tomu bodu, tím více zažil. Dal ho až k tomu bodu. Najednou se uvolnilo spousta světla a on viděl, jak jeho život jde pozpátku. Viděl hlavně, jak je v hibernaci. Najednou, kolem něj, začalo chodit spousta elfů. Poznával Centryla. Chtěl tam najednou být a zabránit mu v jeho uspání. A nejednou tam stál. Dal mu ruku na rameno a řekl: „Nedělej to Centryle…“