Ne zrovna úspěšný výlet

 

Čas letěl jako voda. Už to byla nějaká doba, od tý doby co jsem v zásadě začal žít. A nutno dodat, byla to změna k lepšímu. Pokračoval jsem se studii na vysoké škole. Bohužel s informatikou na vejšce se to má tak, že pomalu každej druhej je silně asociální člověk a většinou si hledí svýho. Což o to, jakmile přijde na programování a jiný, tak to je pak se o čem bavit. Ale přes to se pomalu člověk nedostane.

      Ze střední jsem zůstal v kontaktu hlavně s Karlem. A to proto, že máme skoro stejnou cestu do školy. A pokud jdeme někam do hospody na pivko, tak s náma jdou ještě další dva. Jednak je to Jáchym. Tomu se ale přezdívá Pěna. A to proto, že toho moc nenamluví, čili je zticha, jako pěna. Je to vlastně spolužák Karla. A čtvrtým za naší čtveřice je Céca. Ten je teda vlastním jménem Cecil, poněvadž jeho rodiče měli velkou fantazii při výběru jména.

      První léto, který jsme měli možnost trávit pohromadě, jsme trávili v hospodách, když jsme se měli tu možnost sejít. To druhé už bylo ale jiné. Povedlo se nám najít tři dny, kdy jsme měli všichni volno a tak jsme vyjeli k vodě.

      Vyjeli jsme odpoledne, auto naložený všim, co bylo potřeba. Od stanů přes oblečení až k pití. Do kempu jsme přijeli navečer a tak jsme hned po tom, co jsme postavili dva stany, jsme smíchali jednoho ruma s kolou. Měli jsme v plánu večer vyrazit na místní diskotéku, o který jsme leccos slyšeli.

      K ní jsme vyšli všichni čtyři. K ní jsme ale došli jen tři. Céca cestou něco viděl a řek, že se s ním potkáme na místě. Často takhle odbíhal, takže to nebylo nic zvláštního. Zvlášť za sukněmi.

      Nejblíž domu to měl Pěna. Ten tu dokonce jednou byl a vyprávěl nám o tom hory doly. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo a tak místo návalu, kterej sliboval jsme koukali jen na diskotéku, kde sice dost lidí bylo, což bylo dobře, ale podle něj to zdaleka nebylo ono. No uvidíme, říkal jsem si…

      Pěna po chvíli potkal nějaký známý ze základy a tak jsem zůstal s Karlem sám. Tak jsme s ním zašel na bar dali jsme si čistýho panáka rumu. Chvíli jsme se bavili a já se pak vrátil na parket. Karel zůstal stát na baru. Sice jsme plánovali, že sem přijdeme čtyři singl chlapy, ale asi tejden před tim, než sme vyjeli, nám Karel oznámil, že je pod pantoflem. Což teda bylo docela překvapení. Ale že s náma pojede, ale že bude hodnej.

      Čas se pousoval dopředu a Karel se zvednul a šel za mnou, že se de natáhnout. To se nechalo celkem čekat, když tady neměl do čeho píchnout. Po chvíli se mi povedlo najít Pěnu. „Karel šel spát,“ řekl jsem mu. Ten mě pak představil svým bývalým spolužákům.

      Probudil jsem se ráno a hlava mi třeštila. Nebyl jsem pomalu schopnej přemejšlet. Jediný, co sem chtěl udělat, bylo zbavit se tý bolesti hlavy. Vzpomněl jsem si, že kvůli tomu jsem si kupoval ten zelenej čaj. Jenže ten byl v kufru Karlova auta, který bylo zamčený. On sám ležel vedle mě a pořád spal. Jenže kde má klíče.

      Snažil jsem se je najít pohledem. Muselo už být k poledni, protože ve stanu bylo horko, což mě asi probudilo. Tim pádem i světlo, které ve stanu bylo, mi pomohlo při hledání. Díky tomu jsem viděl klíče v kapsičce stanu. Tak jsem se k nim přes Karla začal natahovat. Snažil jsem se ho neprobudit, ale i tak jsem o něj zavadit. Naštěstí se jen otočil na druhej bok a zamumlal: „Lído, miláčku, teď už ne, pro dnešek mám dost, až jindy, jo?“ Načež se mi povedlo sebrat klíče.

      Povedlo se mi dostat ven a začít pít ten čaj. Byl to můj osvědčený recept na kocovinu. Zbytkáč to nezažene, ale člověk se pak cítí úplně normálně. Taky jsem zjistil, že venku není tak horko, jak se zdálo. A taky, že není poledne. Tak jsem se natáh ještě na chvíli v autě.

      Probudil mě Pěna. Už skutečně bylo k poledni. Cejtil jsem se už o hodně líp. Karel už byl taky vzhůru. „Nevíš, kde je Céca?“ zeptal se mě.

      „On se ještě nevrátil?“ byl jsem překvapen. Pěna jen zakroutil hlavou. Včera se od nás odpojil cestou a pak se tam už neobjevil.

      „Zkoušeli jsete mu volat?“ zeptal jsem se.

      „Posleouchej,“ řekl Karel a vytočil jeho číslo. Ozval se jeho mobil z jeho stanu.

      „Tak to je potom problém,“ přitakal jsem.

      Vlezl jsem do stanu, abych se oblík. Když jsem opět vylézal ven, došlo mi, jakej asi na mě musel bejt před dvěma hodinama pohled, když jsem vylejzal ven v trenkách a vypadal pod obraz, Zvlášť, když kolem tábořilo hodně rodin s dětma. Kupodivu, Céca se mezitím objevil. A protože bylo poledne, vyrazili jsme na naše první jídlo dne, oběd.

Objednali jsme si a začali skládat střípky ze včerejšího večera. Největší počet otázek směřoval samozřejmě na Cécu. Ten si je v klidu poslech a pak nám stejnak řek, že nám to řekne hezky od začátku.

      „No,“ začal, „když jsem odešel od vás, narazil jsem na skupinku lidí, pila a měli tam vodnici. Tak jsem se nima dal do řeči. Z rozhovoru vyplynula, že jedna holka se čerstvě rozešla s klukem a že tu bude slavit narozeniny. A tak nějak se pořád pilo a i vodnice šla kolem. Ani nevim jak, ale najednou bylo asi čtyři. Tak jsem si vzpomněl na vás. Vyrazil jsem směrem k tomu disku. Šla se mnou ta holka, že mě doprovodí. Jenže taky není místní. No tak jsme jí nenašli. Jediný, co sme našli, byl zavřenej bufet. Byla na něm spousta těch reklamních cedulí. Jedna z nich mě hodně zaujala. Tak dlouho jsem přemýšlel, jak jí sundat bez šroubováku, až sem zjistil, že dívka odešla. Tak jsem usnul na stole toho bufetu. Ráno mě pak probudili a navigovali směrem do kempu. Ten sem ale hledal až do tý dvanáctý, kdy jsme se potkali.“

      Bylo poznat, že si to nevymejšlí. Céca takovýhle stavy míval i když nebalil holku. Něco ho zaujalo a člověk by s ním nepohnul ani párem volů.

      „A co ta tvoje?“ otočil se na mě Pěna.

      „Moje?“ odtušil jsem.

      „Jo, pokud jsem koukal naposled, tak si docela tlačil na pilu a mám dojem, padla i facka.“

      Karel a Céca vyprskli smíchy.

      „Aha… tak to vysvětluje tu bolest na tváři. Jinak nemám šajna, o čem to tu meleš.“

      „Ale no tak, si na to za chvíli stejnak upamatuješ. To je u tebe normální. Stačí ti nakopnout paměť a hned víš.“

      Začal jsem přemýšlet o tom, co vlastně dělo po tom, co Karel šel spát. Měl jsem okno, to nebylo nic neobvyklýho. Po chvíli mě to skutečně trklo.

      „Hale, to je sice pravda, že sem jí schytal, ale ty si se taky vyznamenal. Ty jsi mi ji představoval, Jana se jmenovala, že jo? Ta tvoje bývalá spolužačka.“ Pěna souhlasně kývnul. „Tak bejt tebou, tak se jí asi nějakou dobu vyhybám….“

      „Já vim,“ přitakal Pěna.

      „Co proved?“ zeptal se Céca.

      „No, asi takhle. Spíš, než by tlačil na pilu, dělal ze sebe vola. Naháněl jí po celim disku a pak, když mu utekla na záchod, stál před nim, dokud nevyšla. Takže celkem dlouho. Musel jsem ho pomáhat odtu odtáhnout, aby Jana vůbec mohla odtamtud.“

      Karel zakončil naši debatu tím, že on nic zvláštního nezažil. Ale že se cestou dověděl, že je tu otevřené ještě jedno disko. A taky zjistil, kde dávaj dneska fotbal na plátně, takže jsme pak bezpečně věděli, kde začne večerní akce.

      Celé odpoledne jsme proleželi venku, počasí bylo krásný. Já jsem konkrétně seděl v autě na sklopený sedačce u volantu a popíjel jsem pivo. Když už jsem ho měl v sobě dobrou půlku petky, tak mě napadlo, že je vlastně ve spoustě reklam, že alkohol za volant nepatří. Začal jsem nad tím přemýšlet a tak jsem začal hledat, zda na této flašce není také to upozornění. Bylo tam jen nevhodné pro děti do osmnácti let. A to jsem splňoval. O tom, že alkohol za volant nepatří tem nebylo nic. Tak jsem si celkem oddych a postupně to pivo dopil.

      Večer jsme vyrazili na ten fotbal. Radši jsme tam neměli chodit. Byl to výprask, jak se patří. Bohužel týmu, kterému jsme fandili.

      Vrátili jsme se ke stanům, abychom se upravili na večer a za pomoci dalšího rumíka se dostali do správné nálady. Céca si taky pučil z Karlova auta šroubovák se slovy: „Pro tu ceduli stejnak dojdu.“ Dohodli jsme se, že dneska zkusíme to druhé disko, o kterém mluvil Karel. Nakonec se ukázalo, že někdo z nás už tu byl. A to Céca, který tu procházel včera v noci.

      „No, ale že by sem tady viděl hromadu lidí, to říct nedá,“dodával.

      Já osobně jsem měl dojem, že je tu víc živo a lepší atmosféra, jak včera. Párty se slušně rozjížděla. V nejlepším se odtud poroučel Karel. Šel zase spát. Céca odešel kolem druhý se slovy, že jde na tu ceduli, že tady pro něj stejnak nic není.

      Zůstal jsem opět jen já a Pěna. Ten měl očividně větší štěstí než já. Odešel nedlouho po Cécovi. Tak jsem zůstal sám. Nějak mě musel zmoct únava protože mě budil barman: „Buď si něco kup a prober se, nebo jdi spát.“

      Probral jsem se. Kouknul jsem směrem k baru. Byla tam pěkná barmanka, tak jsem zvolil drink. Zamířil jsem tedy k baru a začal jsem mluvit s barmanem a i barmankou. Po chvíli m barman nadhodil, jestli jí nechci pozvat na panáka. Blesklo mi hlavou, že se mi nejspíš snaží pomoct. Tak jsem objednal dvě vodky s džusem. Začal jsem se bavit hlavně s barmankou. Když pak odešla sebrat sklenice, kejvnul jsem na barmana: „Nepomůžeš mi s ní?“

      „Tak pozor, řekl barman, „ta je moje. Ale v pohodě, aspoň, že si se zeptal a nedělal mi do ní.“

      „Hergot…. Já se omlouvám, nechtěl nějak ti přebrat…..“ vykoktal jsem ze sebe.

      „Jasný, jak jsem řek, hlavně, že si zeptal. Ale řeknu ti, když si představíš….“

      „No, nedělej mi chutě….“ přerušil jsem ho. „Já radši pudu…“ a zmizel jsem z baru.

      Cestou jsem narazil na Cécu. Ten byl hodně zkleslej. „Povedlo se mi odšroubovat dva šrouby po dvou hodinách. Ale ty další dva držely sakra pevně. Tak jsem ty odšroubovaný dva poslepu hledal a šrouboval zpátky… Takže prostě fail.“

      Ráno bylo stejný, jako včera. Jen s tim rozdílem, že čaj sem měl už ve stanu. A Karel tam už nebyl. Vyvalil jsem ze stanu a nohama ležel ještě vevnitř. Karel spal v noci v autě, že prej mu byla zima. „Zažil si v noci něco, když si šel spát?“ zeptal jsem se ho.

      „Hale, docela jo. Sednul jsem si cestou zpátky ještě chvilku v jedný hospodě na pivko. Přisedla si ke mně jedna starší pani, no, přes pedasát ji už určitě bylo. Možná i přes šedesát. No a snažila se mi dostat do kalhot. Hale, já odtamtud zdrahal rychlejc, než je rychlost světla.“

      „Takou ještě ve svý sbírce nemáš, co?“ dostala mě jeho storka. „Takže jedinej, kdo si to užil byl Pěna, co?“

      „Ty to nevíš? Pěna se s tou svojí sice kousal, ale ta se pak nějak probrala, že prej z transu, a jakože je lesbička a nevěděla, co dělá. To fakt nechápu. Buď byla sjetá, nebo jí asi nějak nevoněl.“

      Takže náš první společný výlet dopad hůř, než sedláci u Chlumce. Větší úspěch měl i Karlův trik, kterej nazval kartograf. A to bylo to nejhorší, co kdy vymyslel. Tak snad příští rok to bude lepší.