Meč Bastard

 

Pod bičem otrokářů jsme dřeli do úmoru. Lámali jsme kámen v lomu a nikdo nechápal proč. Nebyl kvalitní, byl odlehlý od světa. Prostě nic tu nebylo. Navíc tu bylo tolik otroků, že jich nebylo po celém království víc. Co jsme tu hledali.

      Po mnoha dnech, týdnech, snad i měsících a možná i letech skála, která tu původně byla. Kámen se odvážel neznámo kam, a my pořád pracovali do úmoru. Patřil jsem ke skupině, která patřila k průzkumným. Měli jsme za úkol razit štoly, které by pomohly k případným odstřelům, pokud se nenašlo něco cennějšího, než jenom kámen. Nikdo si nemyslel, že by tu něco cennějšího mohlo být.

      To jsme mýlili. Jednoho dne Ukar, jeden z mnoha otroků, které jsem znal, na něco narazil. Bylo to zvláštní, ale když se snažil urazit kus kamene, odletělo nebývale mnoho jisker. Po opakovaném pokusu znova. Nevěděl, co to je a tak se začal radit s ostatními. To se moc nelíbilo dozorcům, kteří je rozehnali.

      Avšak i ti, začali pohledem zkoumat to, na co Ukar narazil. „Pojď sem,“ řekl mi Optar, dozorce, kterého jsem „znal“. „Zkus s tím něco provést, ať je vidět víc.“ Dobře věděl, co ode mě žádá. Byl jsem tu dlouho, možná nejdýl ze všech. Měl jsem dostatek zkušeností s různými druhy kamenů.

      Začal jsem tedy obsekávat podezřelé místo. Kousek po kousku jsem odebíral kámen. Ten se po chvíli i začal drolit. Po chvíli jsem ho odstranil dost. Najednou jsem ucítil ostří. Stáhl jsem ruku zpět ze skuliny a to, o co jsem se řízl, bylo k vidění. Skutečně, bylo to ostří. A to meče.

      Když to zpozoroval Optar, poslal druhé dozorce pryč a mě nařídil, abych zůstal. Ostatním řekl, aby pokračovali v práci. To se nestalo. Namísto toho obdivovali ostří, na které Ukar narazil.

      Po chvíli se druhý dozorce vrátil a nebyl sám. Byl s ním zcela jistě nějaký šlechtic. Ten, když uviděl meč, řekl: „Konečně, už jsem si začínal myslet, že tu není. S ním konečně mohu učinit své plány.“ Sundal si plášť a vrazil ho do ruky dozorci se slovy: „Podrž ho.“

      Následně se otočil k meči a začal ho vyhrabávat. Po chvíli narazil na rukojeť. „Ano, teď konečně přijde ta chvíle!“ pronesl a vzal meč do ruky. Snažil se ho vytáhnout. Najednou se z něj objevila bílá záře, která vše ohlušila. Najednou vše spadlo do světla. Nic nebylo slyšet.

      Jak se světlo objevilo, tak najednou zmizelo. Musel proběhnout nějaký neslyšný výbuch, protože místo hory a lomu tu byl najednou kráter. Zmizeli také všichni kolem. Zůstal jsem tu jen já a ten šlechtic. Ten držel v ruce meč a byl předchozím děním neméně překvapen, než já. A já doslova a do písmene nemohl uvěřit tomu, k čemu v minulých okamžicích došlo.

      Mlčení pokračovalo ještě chvíli. Dokonce jsme zůstávali i stejně strnulý. Až po sakra dlouhé době ten šlechtic pronesl: „Tak to jsem ani v nejmenším nečekal.“

      „A co?“ zeptal jsem se ho bez nejmenšího respektu.

      „Takhle se mnou nemluv!“ otočil se přitom a dal mi ránu hřbetem ruky. Načež jsem upadl. Zaklekl mě a váženě mi řekl: „Tak a teď dobře poslouchej. Nevím, proč jsem to přežil já a ty. Navíc nemám ponětí, co to bylo. Za to vím jistě, že ty jsi otrok a podle toho se taky budeš chovat, rozumíš.“ Přikývl jsem. „To jsem rád. Teďka se seber a pomoz mi najít něco, co vy nám mohlo pomoct.“

      Neměl jsem na výběr. Neznal jsem to tu. Široko daleko také byla jen a jen pustina. „Jmenuji se Rekor. A vy jste?“ zeptal jsem se již podřízeně.

      „Tkor. Ale osluvuj mě pane. Zatím budeš mým sluhou, pak se uvidí.“

      „Ten Tkor?“ zeptal jsem se překvapeně? Každá věděl, kdo to je. Králův syn. Prvorozený. Byl přistižen při vraždě své milenky vyhnán od dvora. Nástupnictví přebral jeho bratr.

      „Ano, ten…“ a teď už koukej něco najít. A mě nezbylo nic jiného, než hledat.

      Vydal jsem se tím směrem, kde býval hlavní stan dozorců. Ten tam už nebyl. Šel jsem ještě dál a narazil na dřevěnou boudu, která byla napůl spadlá. Vedle ní bylo několik koňů a stáj. Ta taky stála napůl. Vešel jsem do boudy a našel nějaké měchy na vodu, oblečení, nože a jinou výstroj. Byl jsem špinvej jako prase a tak jsem se nepřevlékl a řekl si, že se nejdříve někde umyju. Zásob tu nebylo moc. Tak na dva, možná tři dny. Hlavně nebylo moc pečiva.

      Všechno jsem zabalil a připravil pět koní. Sice se nám nepojede dvakrát rychle, ale snad to půjde. Navíc jsem ještě nebyl zvyklý být dlouho v sedle.

      Tkor po chvíli přišel a byl překvapen, proč je tu pět koní. Po krátkém vysvětlování rozhodl, že pojedou nejvýše čtyři. Zbytek jsme pustili vojně do přírody. „Oni už se o sebe nějak postarají nebo se příroda postará o ně,“ pronesl Tkor.

      Vyjeli jsme. Krajina byla rovinatá, sem tam strom nebo keř. Nic zvláštního. K večeru se ukázalo, že jsme jeli západním směrem. Zastavili jsme až po setmění. Cestou nebylo kde se umýt, ani tady nebyla ta možnost. Nohy a hlavně stehna a třísly mě bolela tak, jako nikdy. Bylo to tím nezvykem nejezdit na koni.

      Ráno jsme vyrazili a jeli dál. Zastavili jsme až k poledni. A to u řeky. Opět mě bolely nohy a tak jsem koupel ocenil víc než dvojnásobně. Pak jsem se konečně mohl překleknout a vypadal jsem mnohem líp než předtím. Alespoň podle mého úsudku.

      Tkor cestou nemluvil. A i když jsme odpočívali, tak mi jen udílel pokyny, co mám dělat. Bylo to celé divné. Ten meč, co Ukar našel, prakticky nedával z rukou.

      Cesta pokračovala další den a tenčili se nám zásoby. Museli jsme se zdržet, abychom něco ulovili. To obstaral Tkor, který se po dvou hodinách, které jsem strávil na lovu, vrátil se zabitou lan, která by nám měla vystačit na několik dalších dnů. Došlo pečivo a to se nikde ulovit nedá.

      V sedle jsme strávili ještě další dva dny a krajina se změnila. Najednou byl kolem les. Bylo zvláštní, že nikde nebylo žádné lidské obydlí. Nebo jsme se jím vyhýbali. To opravdu nevím, co byla pravda. Já žádné nezaznamenal. Proto vycházím z toho, že cestou žádné nebylo.

      Teď už jsme nejeli tak rychle. Nějaký čas zabralo najít něco, co připomínalo stezku a pak jsme po ní pokračovali. Pustili jsme též dalšího koně, takže nákladní už byl jenom jeden. Díky tomu se nám dařilo lépe postupovat skrz stromy.

      Na pořádnou cestu ale ne a ne narazit. Ta jakoby tady nikde nebyla. A pokud byla, tak se nám musela zdaleka vyhýbat…

      Pokračovali jsme lesem další den. Cesta, jestli se teda tak nechalo říkat, byla hrozná. Večer jsme se zase utábořili a začali rozdělávat tábor. Potřeboval jsem si odskočit, a když už jsem stál opodál, objevil se mi najednou na krku nůž a na puse ruka. „Bejt tebou, tak jsem radši zticha,“ pošeptal mi do ucha celkem hluboký hlas.

      Nechal mě dokonat potřebu a já se pak vzdal. Byly mi svázány ruce za zády a zavázány oči. Potom jsem uslyšel boj. To asi Tkor vedl odpor proti, v tu dobu jsem opravdu nevěděl, kdo to byl.

      Vedli mě dlouho lesem. Ani nevím, jak dlouho. Mohlo to být něco kolem hodiny, možná víc. Poté mi byla sejmuta páska a já zjistil, že se nacházím uprostřed nějakého lesního města. Nic podobného jsem v životě neviděl. Domy, které byly v kořenech stromů i jejich větvích. A nebylo to jen pár obydlí. Bylo to opravdu město.

      Do jednoho takového stromu jsem byl odveden. Byl jsem uzavřen v něčem, co se podobalo cele. Jeden z dozorců mi poradil, abych se nesnažil poškozovat stěny, že by se to stromu nemuselo líbit a nemuselo by to dobře dopadnout.

      V žaláři jsem strávil několik hodin. Padla noc. Už už jsem se chtěl jít natáhnout, když si pro mě přišli a vedli mě někam městem. To teď bylo osvětleno podivnou bílo-žlutou září.

      Dovedli mě ke stromu, který byl mohutný. A to hodně. Dovedli mě do nějaké pracovny, která mi připomněla chýši jednoho šamana, kde jsem byl před mnoha lety. Tato místnost však vypadala vyspěleji.

      Na jedné židli tam seděl Tkor. Pravou ruku měl celou ovázanou a levou v dlaze. Na obličeji byla vidět jedna sečná rána. Asi mu dali co proto, když se bránil.

      U stolu seděla osoba, která mi připomínala kouzelníka. Žádné jsem doposud nepotkal, ale o několika jsem již slyšel. Holohlavej s potetovanou hlavou s všelijakými symboly.

      „Víte co to je za meč,“ zeptal se nás. Tkor asi věděl, bylo to vidět na jeho pokřivení obličeje. Teprve teď jsem si všiml, že před ním leží na stole meč, který Ukar našel v lomu. „Nevím…“ vypadlo mi z úst.

      „To je meč Bastard. Tady Tkor se taváří, že dobře ví, co je to zač. Ty víš, co je to za zbraň?“ Zakroutil jsem jen hlavou.

      „Tento meč má v sobě velkou sílu. Před mnoha lety byl postrachem celého světa. Jeho majitel byl v zásadě nepřemožitelný. Ale nemůžeš ho ovládat každý. Pokaždé, a to bylo jen málokdy, když měnil majitele, tak bylo potřeba ho zaříkat. Pak splynul s tou osobou, které se první dotkla. Ale cítím, že síla v tuto chvíli není spojená jen s jednou osobou. Cítím, že je spojena každým z vás dvou. Jak jste se dotkli, najednou?“

      Tkor se tvářil tak, že mluvit nebude a tak jsem se slova ujal já. „Našel ho jeden z mých přátel v lomu, ten se ho myslím rukou nedotkl. Já se ho dotkl, když jsem ho vysekával ze skály. Ale za rukojeť ho vzal tady Tkor.“

      „Tím se vysvětluje hodně. Jste s ním oba propojeni, to je cítit. Komu z vás ale tento meč připadne? Ty si se ho dotkl první. Ty jeho rukojeti. Problém je ale s tím, že ho stejnak nebudeš moct použít, proto máš na něj právo ty.“ A pohledl na mě. Také naznačil strážím, aby odvedli Tkora.

      „Mě? To je docela absurdní. Já neumím bojovat. Také už jsem na to i starý. Nejde to nějak udělat, aby ho dostal někdo jinej?“

      „Právě o tom jsem chtěl s tebou mluvit. Ten meč je nebezpečný. Mělo by se zabránit tomu, aby ho někdo mohl použít. Vidíš tento safír,“ ukázal přitom na velký modrý kámen, který zdobil rukojeť. „ V něm je ukryta jeho energie. Nebo aspoň její většina. Ty jsi schopen díky propojení s mečem ho odebrat. Pak každá část zůstane sama o sobě nepoužitelná. Tobě bych svěřil ten safír a meč bychom schovali ve zdejších zbrojnicích. Aby se nedostali k sobě.“

      Souhlasil jsem. Pracovali jsme na tom celou noc. To jsem se také dozvěděl, že jsem do tohoto města, které patří k několika dalším městům zde v lese, dostal tím způsobem, jak se dostal, jenom proto, že je běžné pro cizince, co nepřijdou, kudy mají.

      K ránu jsem město opustil a vydal se na cestu k domovu. Tam jsem nebyl už pěknou řádku let. Cestou jsem safír prodal.

      „Tak tohle ti moc nevěřím,“ řekl mi můj bratr poté, co jsem mu to dovyprávěl. „Ale rád tě vidím doma.“