Liebesbrief

 

Moje nejdražší,

píši ti dopis z mé cesty, jak jsem slíbil. Pořád mám ale v hlavě naši poslední večeři. Nemohu prostě zapomenout na ten eintopf, co nám přinesli k jídlu, ač jsme si ho neobjednali. Mě sice šmakoval, ale vím, že ty jsi z něj neměla radost. Museli ti přinést jiný gáblik. Ale u stolu vedle je na něj přešel apetit, hned po tom, co ho ochutnali. Okamžitě jim bylo šoufl. Dokonce je myslím, že je nakonec odvezli do špitálu. Ale já si opravdu pošmák. Nemluvě o tom štrůdlu, co byl jako dezert. A to víš, že štrúdly sem fajnšmekr. A tobě ta palačinka myslím taky chutnala.

     Jen jsem nepochopil, co ten večer vyváděli pinglové. Rajzovali z jednoho konce lokálu na druhej. Imrvére, aniž by si dali rest. Je pravda, že to měli dost na knop, protože lokál měli plný kunšaftů. To se ale pak odráželo na tom, jak roznášeli jednotlivý šlichty. Sem tam něco spadlo na zem, něco se rozbilo. Byli pak nervní a lehce afektivní. Nejeden talíř skončil kaput. Proto jsem dal tak malý diškerece.

     Když jsem opustil tu knajpu, tak jsme si to začali štrádovat směrem k nádraží. Cesta noční alejí byla krásná. Jak jsme si tudy štrádovali, narazili jsme na dva oficíry, kteří hlídali noční ordung. A docela sem jim to dařilo. Byly dokonce v dobré náladě, různě špásovali mezi sebou. To se málokdy vidí.

     Na nádraží byl klid. Byl tam jen jeden ajzboňák a my. Stále se ale kaju za, jak když si tam zakopla, si spadla na ksicht a máš bouli na čele. Pořád mě to hodně mrzí. Doufám, že z tebe není mrzák. To bych si vyčítal imrvére, že jsem tě nechal ve štychu.

     Cesta vlakem probíhala poměrně dobře. Jak jsem čekal, byl plný vandráků, kteří rajzovali také. Vstoupil sem do jednoho kupé, kde sedělo několik kumpánů. „Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se. „Vemte místo,“ zněla odpověď. Po chvíli přišel další ajzlboňák a chtěl farhkartu. Tu jsem měl, takže všechno bylo v richtiku.

     Rozhodl jsem se dát šlofíka, cesta nebyla přece jenom krátká. Pro jistotu sem byl domluvenej s tim ajzlboňákem, aby mě vzbudil, až se budeme blížit k nádraží. Naštěstí to nebylo potřeba a tak jsem časně ráno vystoupil v cílové stanici. Na nádraží už mě čekal portýr z hotelu, kde jsem měl rezervaci. Také mi ukázal cestu k hotelu. Ta byla lemovaná různými vehikly, které tam parkovaly.

     V hotelu bych trochu pres, právě totiž přijelo více lidí. Bohužel, ve frontě nebyl moc ordung, a tak jsem v ni čekal docela dlouho. Na recepci jsem se musel prokázat auswajsem, že to jsem opravdu já. Mě by osobně překvapilo, kdyby to já nebyl. Taky jsem své ubytování musel hned zacálovat.  Dostal jsem zimru 452. Čtvrtá etáž. A ty víš, jak já nemusím zimry od druhý etáže víš. Bohužel, níž už bylo plno.

     Než jsem se dostal k tomu, proč jsem tu, měl jsem čas jít se podívat na ten fotbalový mač, o kterém každý imrvére šprechtil. Jak se ukázal, to oprávněně, co hráč, to špýlmachr. Zápas se hrál ve velkém tempu. Hrál se krásnej a čistej fotbal, až na jeden zákrok, kdy dostal hráč loktem do ksichtu. Musím ale smeknout. Ten hráč hrál dál a dokonce dal rozhodující gól. A to je prostě kumšt.

     Ale k tomu hlavnímu, proč jsem přijel. Hodino po té, co skončil ten mač, jsem musel být na místním krchově. Vždyť víš, ten funus. Byl to můj pohřeb, jakožto frátera. Vždyť víš, kamarádův fotr. Nebyly to příjemný momenty. Ale vždyť víš, jak není lehké, se jako fráter prosadit. Ale tady šlo hlavně o to, že bylo z kamarádčoftu. Po ceremonii následovala ještě večeře. Víc o tom radši nebudu psát.

     Další den jsem z hotelu vyrazil na nádraží a odtud jsem dál vlakem rajzoval na další štaci. Čekal mě ten seminář. Ještě, že jsem to měl cestou. Jinak by asi byl s jedním nebo druhým šlus. Každopádně cestou jsem si šůviksem vyčistil boty a také dopsal tento liebrsbrief. Odlifruju ho, jakmile vystoupím na stanici.

S pozdravy

Karl