Knihkupec

 

Po revoluci v osmdesátym devátym roce, bylo povoleno podnikání. Řekl jsen si proč ne, a zkusil to taky. Začínal jsem jako každý malý podnikatel. Nejdřív člověk počítal každou korunu. Naštěstí byl v Říčanech o knížky zájem a tak se mi časem začalo dařit a mohl jsem klidně i nějaké zaměstnance nebo brigádníky. Původně jsem měl prodejnu v jedné zapadlé ulici, ale po několika letech jsem se přestěhoval do jedné z ulici vedoucí na náměstí.

Sice tu byl vyšší nájem, ale, naštěstí, také více zákazníků. Dařilo se mi bez problémů živit rodinu a žili jsme si dobře. Časem jsem rozšířil služby mého knihkupectví i o antikvariát. Ukázalo se, že to byl velmi dobrý tah, protože i o tyto knihy byl zájem. Netrvalo dlouho a do obchodu mi přišel člověk s jednou ne zrovna běžnou knihou. Bylo to druhé vydání Babičky od Boženy Němcové.

To mě donutilo zamyslet se, jestli opravdu chci tuhle knihu prodat. Došlo mi, že asi ne, byl to přece jen unikát. Ale nechtěl jsem, aby zůstala stát na polici u mě ve knihovně. A tak jsem v prodejně udělal vitrínu, kde jsem ji vystavil.

V téhle době se mi dařilo vůbec nejlíp. Proto jsem obchod přestěhoval na náměstí. Byly to velké rozlehlé prostory, kam se vešlo dost a dost knih. Obchod samotná v tuhle dobu začal přebírat můj syn, který dospěl a já se plně věnoval antikvariátní činnosti. Pořádal jsem i nepravidelné aukce zajímavých vzácných knih, které jsem si nechtěl nechat.

Samotná moje sbírka starých knih se docela rozrostla. Měl jsem už asi deset různých svazků z 19. století a několik dalších svazků. Většinu jsem ale už nakupoval na různých burzách. Třeba Krakatit podepsaný Karlem Čapkem.

Nutno je také dodat, že jsem se stal největším knihkupcem ve městě. To taky vedlo k tomu, že ve městě bylo jen málo konkurentů a těm se vedlo špatně. Když jsem začínal, tak mě tohle nenapadlo, ani v nejdivočeji snech. Zase na druhou stranu,

Jeden den, vypadal jako každý jiný, jsem seděl vzadu v antikvariátu a procházel si katalog nadcházející burzy knih. V místnosti byli asi ještě dva lidé, kteří si procházeli regály abecedně řazených starých knih. Pojednou přišel další, chvíli se prohlížel knihy a pak mě oslovil: „Prý tu vykupujete staré knihy.“

Ani nepozdravil. Ignoroval jsem to „Ano, vykupujeme, o jakou knihu jde?“

„Víte, já ji tu s sebou nemám. A nejde o jednu, ale více knih. Je to edice detektivek, které vyházely za první republiky. A nerad bych jí sem nosil. Nemohl byste se stavit u mě, abyste si jí prohlédl.“

„Ano, to by bylo možné. Kdy a kde bysme se mohli sejít?“

„ Klidně zítra. Máte tužku a papír? Napsal bych Vám adresu.“ Načež jsem mu podal, o co žádal. Napsal mi tu adresu, rozloučil se a odešel. Ještě chvíli jsem se za ním díval. Nikdy jsem ho tu neviděl, ale to nic neznamenalo. Nejsme malé město. A taky už leží hned na kraji Prahy.

Druhý den dopoledne byl z těch horších, kdy se čas, vážně nevím proč, vlekl tak pomalu, že i želva běhá rychlejc. A to není žádná nadsázka.

Odpoledne jsem vyrazil na danou adresu. Byl to jeden z domů v Černokostelecký, skoro až na kraji města. Zazvonil jsem na zvonek. Chvíli na to dveře zabzučely a já mohl vejít na zahradu, přes kterou vedl chodník k domu. Než jsem stihl dojít ke dveřím, tak se otevřel a ve dveřích stál na Svitavský, jak stálo na lístečku, který mi napsal.

Když jsem došel až k domu, pozdravil jsem ho a podal mi ruku. Pozdrav mi opětoval a pozval mě dovnitř. „Nedáte si něco k pití?“ zeptal se mě, zatímco mi ukazoval cestu do obývacího pokoje.

„Jen sklenic vody, děkuji,“ odpověděl jsem a začal se věnovat knihám, které stály na stole. Bylo to asi dvacet svazků té edice, o které mluvil. Byly ve výborném stavu. Akorát jejich celkovou cenu bych ocenil asi tak na tři tisíce. Když jsem to sdělil panu Svitavskému, netvářil se zrovna nadšeně.

„Víte, sbíral je můj děda, je to vlastně část rodiny, kdybych nemusel, tak je neprodávám. Vážně by se s cenou nedalo něco udělat?“ zeptal se se zklamáním v hlase.

„Můžu tu cenu navýšit maximálně na tři a půl tisíce, ale víc už ne. Je mi to líto, ale citovou hodnotu oceňovat nemůžu.“

Souhlasil. Zabalil mi ty knihy do krabice a já mu předal peníze. Rozhodl jsem se, že je do prodeje nedám. Vezmu je na tu nadcházejíc burzu a zkusím prodat tam.

Než burza nastala, stala se jedna divná věc, která mě překvapila. V antikvariátu se objevilo několik lidí, kteří se ptali po prvorepublikových detektivkách. Zpočátku jsem ještě některé měl, ale ty se prodali rychle.

Na burzu jsem samozřejmě nejel jen s úmyslem prodat ony detektivky. Měl jsem s sebou i spoustu jiných titulů, které se jsem měl také v úmyslu prodat. Právě tyhle se prodaly velmi rychle. A o detektivky zájem vůbec nebyl.

Celý den na burze vyšel nakonec tak nějak všelijak. Nepodané detektivky jsem se snažil prodat alespoň po jedné v antikvariátu. Ten zájem, kupodivu, o ně nepřestal. Prodávaly se velmi rychle. Už zůstávaly asi jen tři, když mi do obchodu přišel ne zrovna už nejmladší pán, řekl bych, že mu bylo taky už přes padesát jako mě.

„Nemáte nějaké staré detektivky?“ zeptal se mě. Poradil jsem mu, kde je najde. Šel se na ně podívat a po chvíli se vrátil se třemi v ruce. Byly to ty tři, které ještě nebyly prodány.

„Víte, že jsou kradené?“ řekl a ukázal mi je.

„O tom nic nevím,“ pronesl jsem s údivem, protože jsem o tom doopravdy nevěděl.

„Tyto knihy vlastnila moje rodiny dlouhou dobu. Nevím, jak jste se k nim dostal, ale budeme to muset nahlásit policii.“

„To asi budeme muset,“ odtušil jsem…

Posezení na stanici nebylo zrovna příjemné. Pán, který mě sem přivedl, se jmenoval Kroutil a ty knihy se v jeho rodně dědily už nějakou dobu. Všechno jsem uniformovaným spoluobčanům vypověděl, jak se stalo. Tvářili se tak nějak všelijak.

Nakonec si vyžádali podobiznu pana Svitavského. „Pokud se dobře pamatuji,“ začal jsem vzpomínat, „měl světlé, na krátko střižené vlasy, na barvu očí si už nevzpomenu. Nos, no nevím, asi takový normální, ústa taky takový normální. Byl oholen, žádné vousy neměl. A pak měl jednu zvláštnost. Na ruce měl jizvu, velkou, jakoby se něčím polil. A mám ten dojem, že mu na prsteníku chyběl jeden článek prstu. Ale jestli to byl prsteník, na to už si přesně nevzpomínám.“

Tím bylo vše pro úřady uzavřeno. Žádná oficiální obvinění proti mně vzneseno nebylo, protože byly zástěny stopy po vloupání v domě pana Kroutila, tedy v domě, kde mě pan Svitavský přijal. Po něm se ale začalo pátrat. Pokud vím, tak zatím bezvýsledně.

Tím práce úřadů skončila. Ale práce klepů začala. Ta měla hodně velký účinek na můj obchod. Ne že bych skončil úplně, ale řada zákazníků aval chodit a přirozeně ve městě stoupla konkurence.

A i když v Říčanském kurýru vyšla zpráva, že jsem v tom případu byl nevědomky, stejně to nepomohlo.

Morální pud mi říkal, že musím panu Kroutilovi pomoci. Vyvěsil jsem po městě jednorázově, v obchodě vlastně napořád plakát, ve kterém jsem kupcům knih nabízel dvojnásob ceny, když knihy vrátí. Podařilo se a opravdu se některé knihy vrátili. Má ten dojem, že jich asi bylo jen pět.

Kvůli odlivu zákazníků jsem se časem dostal do menší finanční krize. Bylo pro to potřeba prodat některé svazky, které byly vystavovány v prodejně. Nechal jsem s jenom tu první, ke které jsem se kdy dostal. Zbytek jsem prodal.

Antikvariát jsem nechal vyprodat a dál jsem se věnoval obchodu. Obchod zisk přinášel dál, akorát už ne tolik, jako dřív. A mě dodnes zajímá, kdo to byl ten pan Svitavský….