Když člověk dorazí z šedé do barev

 

Nikdy jsem nebyl rád, když jsem musel trávit v Praze mnoho času. Nechci tím říct, že by mně Praha neučarovala, ale nikdy jsem k ní nepřirost tak, že bych měl představu, že tam budu nějakou delší dobu žít. Bohužel stalo se. Avšak to neznamená, že se nevracím domů.

     Jistě, v létě je Praha plná slunce, a když ji zažije člověk v době, kdy není plná turistů, tak je krásná. Ale když přijde podzim, všechno se mění. Všechno to zajímavé, co se na člověka dívá, ztratí svůj lesk. K tomu, když je permanentně zataženo se Prahy do slova a do písmene ponoří do šedé. To má vliv i na morálku člověka, kdy pomalu se mu vytrácí z tváře úsměv a chodí zašmule po Praze jen proto, že někam musí. K tomu pokud možno prší.

     V této době opravdu není nad to se vracet domů. Sám jsem byl překvapen, že jsem pomalu zapomněl, jak to u nás vypadá.

     V pátek, když mi skončila škola, jsem nasedl na vlak a vyrazil domů. Protože mi žádný lepší spoj nejede, jezdím Posázavským pacifikem, kterým člověk jede trochu déle, než jinými spoji. Cesta Prahou byla úmorná. Hlavně proto, že trať v Praze vede pomalu nejhoršími místy. Co chvíli člověk kouká na kolonie bezdomovců nebo jiný podobný věci, který snad ani vidět nechce.

     Všechno se mění, když člověk mine Zbraslav. To se po pár dalších minutách ocitá v úplně jiném světě. Vlak projíždí, jak rád říkám, údolím Vltavy. Bohužel pravé údolí Vltavy je celé pod vodou. Každopádně, krajina dostává ráz údolí, které je porostlé všemi možnými stromy. Bylo poznat, že tu opravdu je podzim. A to nejen proto, že tu jsou deště.

     Minul jsem most u Skochovic a pokračoval k Davli. Krajinu kolem jsem již vnímal, ale jen tak napůl. Když člověk projede Davlí, opět se mění okolní krajina. Vlak se odchýlí od Vltavy a zamíří k mé milované Sázavě. Mám ji mnohem radši, než kteroukoliv jinou řeku, hlavně proto, že jsem u ní vrůstal.

     Do stanice Petrov – Chlomek jsem stále nevnímal. Po této zastávce jsem se však doslova probudil. Vlak mířil totiž do údolí Sázavy. Zde je to opravdu skutečné údolí Sázavy. Vlak jede v kamenité stráni vysoko nad řekou a člověk ji má jako na dlani. Už samo o sobě tu jet zážitek v kterékoliv roční době. Natož v tento den.

     Od Pikovic byl již vidět Medník, který se zlatil listím stromů, kterého porůstají. Na druhé stran, kudy jsem projížděl, byl chvíli vidět Třeštibok ve stejných barvách. A nejen ty dva vrchy v okolí. Celé stráně na obou dvou stranách řeky byly zahaleny do odstínů žluté, oranžové, červené a hnědě. A ne hnusné seschlé hnědé. Ale do té ostré hnědé, která kypí životem.

     V tomto výjevu, který se zde zobrazoval a jehož se můj vlak stával součástí, byla také mlha. Avšak ne žádná mlha, která se nechá najít v Londýně. Byly to spíše malé obláčky, které se držely některých míst. Dokreslovaly tím celé panorama, které mě dobíjelo svou energií. Po pěti dnech v šedé jsem opět ožil.

     Tato krásná vyjížďka se mi uzavřela před Lukama pod Medníkem. Ale ještě jedno panoráma, i když mnohem kratší mělo přijít. Byl to výhled ze Žampažského mostu. Byla to sice jen chvilka a stromy již nebyly listnaté, nýbrž jsem se díval na borovice, avšak od té doby, co je most opraven, je z něj krásnější výhled, než býval, díky tomu, pokáceli okolní stromy. Toto nádherné panorama s jezem, opět dokreslené jemnou mlhou se mi rychle uzavřelo.

     Ale moje nálada už byla úplně někde jinde. Moje smysly, které byly do teď, se probudily. Byl jsem nabitý pozitivní energií, touhou žít. A já jsem věděl, že se opravdu vracím domů….