Hra

 

Probudil jsem se na lavičce v praku. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se vlastně děje. Po chvíli rozkoukávání jsem před sebou spatřil Eiffelovku. Počkat. Tady něco nesedí, blesklo mi hlavou. Vždyť včera jsem byl ještě v Praze….

     Dalo mi docela zabrat, než jsem si vzpomněl, co se vlastně stalo. Vzpomněl jsem si, že jsem potkal Lucku. Bavili jsme se celkem dobře. Nechalo by se i říct, že jsme si padli do oka. Ale pak… Ne, to snad nemůže… Ale asi ano… Zřejmě za mojí nastalou situaci mohl jeden můj úřek, který mám často, když jsem připitej… Jak to vlastně bylo? Asi takhle: „Chtěl bych vidět Paříž a trochu si pohrát.“ Ale chtěl jsem si říct: „Chtěl bych vidět, jak paříš a trochu si pohrát.“ A asi to, jak vidno vzala doslova…

     No, ale co teď? Chvíli jsem zase seděl na lavičce a tupě civěl na věž přede mnou. To snad nemůže být pravda, znělo mi stále hlavou. Ale asi evidentně bylo.

     Napadlo mě prohledat kapsy. Našel jsem svůj pas, který sebou běžně nenosím, takže jsem se pro něj musil stavit doma. Peníze. Padesát eur. To není moc. Nůž. Byl nový a nepoznával jsem ho. A jako poslední věc, kus papíru. S cizím rukopisem. Tím byl napsán vzkaz. Byl to nejspíš Lucky rukopis, jak jsem později vytušil.

     Na lístku stálo: „Chtěl jsi vidět Paříž a trochu si pohrát. Takže, Paříž by jsi viděl. Nebo spíš ještě uvidíš. Shledáme se opět v Praze. Ale tam vede klikatá cesta. Teď by jsi se měl na Paříž podívat z vrcholu Eiffelovky a zjistit, kam dál.“

     No a co jinýho dělat. Tak jsem si koupil lístek a vyrazil po schodech nahoru. Umíte si představit Čecha s kocovinou, co šlape ty schody na Eiffelovku a je asi deset ráno? No jestli ne, tak jste mě měli vidět. Ale co bylo pro mě úplnej vrchol, a to sem byl pořád skoro ještě na úpatí, byl ten výtah nahoru. To jsem si myslel, že to asi nevydržím a jako další exponát na Eiffelovce se bude nacházet obsah mého žaludku.

     Výhled byl samo sebou úchvatný. Celá Paříž na dlani. Prohlédl jsem si voskové figuríny Eiffela a toho druhého, který tam byl s ním. Už už jsem chtěl sjet výtahem dolů, když mi došlo, že vlastně nevím kam poté dál.

     Začal jsem se rozhlížet kolem, zda nenajdu něco, by mi pomohlo. A skutečně. Na mříži byl uvázán šátek v českých barvách. To bude asi ono, napadlo mě. A bylo. Na šátku, který byl modro-červený, bylo bíle napsáno: „Tam, kde v Paříži všechno začíná.“

     Jenže o Pařížana na Eiffelovce nezakopnete… Takže rychle dolu…

     Cestou se mi zase začal ozývat žaludek. A dřív, než jsem mohl začít řešit tuto hádanku, musel jsem sehnat vyprošťováka. A taky něco k jídlu. To sem i po chvíli dokonce povedlo, ale padlo na to něco málo peněz… No snad nebudou potřeba později. Každopádně to pomohlo.

     Při tom jsem začal zjišťovat, kde v Paříži všechno začíná. Na a Francouzi tak neradi mluví jinak než Francouzsky. Arogantní tupci. Já jsem hlavně němčinář a s tím tu člověk opravdu nepochodil. A tak přišla na řadu angličtina. Naštěstí, tu byla jedna Francouzska, které mi poradila.

     Místo, kde v Paříži, a vlastně v celé Francii, všechno začíná, je Nultý kilometr, který se nachází před katedrálou Notre-Dame. Od něj se měří, jak je dané místo vzdáleno. A tak jsem vyrazil podél Sieny k Notre-Dame.

     Před ní byla hlava na hlavě. Ale k Nultému kilometru jsem se prodral. Nebylo tam nic zvláštního. Jen jedním směrem byla protažena šipka směrové ružice. Křídou. Zkusil jsem jít tím směrem a po chvíli jsem přišel k jednomu za záhonů, který byl kolem. No jo, ale celý se mi prozkoumávat opravdu nechtělo. Někde tu musela nějaké nápověda.

     Chvíli jsem stál a jen tak koukal, jestli mě něco nenapadne. Nenapadlo. Zkusil jsem tedy záhon obejít. Nic. Vedle něj byla lavička. Tak jsem se na ní posadil. Zahleděl jsem se na nedalekou sochu. Založil jsem ruce. Taky jsem ohnul nohy jako by pod lavičku. A ty do něčeho narazili. Byl to kámen. Ale to mě přivedlo na myšlenku. Mohlo by to být pod lavičkou.

     Pohled na mě musel být zajímavý. Osahával jsem lavičku, dokud jsem nanašel to, co jsem hledal. Další obálka. A v ní samozřejmě vzkaz.

     „Na světě je Prah několik. Kromě našeho hlavního města je to pak také kopec v Brdech. Další čtyři se nacházejí ve Spojených státech. A to ve státech Texas, Oklahoma, Nebraska a Minnesota. Další je na Slovensku. A také dokonce je to jedna planetka mezi Marsem a Jupiterem. Tak co, která to bude? V které Praze se sejdeme? A tato otázka je zároveň první vodítko. Mysli. Ale k těm dalším vodítkům. Pokud je člověk přistižen na veřejnosti, jak močí, obyčejně skončí s pokutou. Ale je jedno místo, kde si takového človíčka i lidé fotí. Tam hledej další zprávu.“

     Další hádanka. Co s ní. Další místo v Paříži? No, o tom jsem v životě neslyšel. Močící človíček, kterého si lidé fotí? To bude nejspíš nějaká socha. Existuje spousta soch, zvláště barokních, které tak vypadají. Ale že by nějaký človíček… No, ledaže… Napadá mě je jedna socha… A ta je v Bruselu. Socha Čůrajícího chlapečka. Že by výlet do Bruselu? Letadlem je to zbytečně komplikovaný, takže na vlak…

     Po chvíli se mi povedlo opravdu dojít na nádraží. Byl to docela problém ho najít… Každopádně, už jsem tady, jen doufám, že mi budou stačit peníze, abych se dostal dál. Začal jsem se rozhlížet po kasách, když ke mně přišel Mark. Nedal mi možnost cokoliv říct a spustil: „Tak kam to jedeš? Můžu ti dát jenom jízdenku, pokud to uhádneš napoprvé. Pokud se mě budeš ptát na cokoliv jiného, tak smůla… Nedostaneš nic a říct ti to stejnak nemůžu.“

     „Brusel,“ odtušil jsem. Mark už nic potom neříkal a podal mi lístek. Pak se vydal směrem pryč z nádraží.

     Podíval jsem se na tabuli s odjezdy. Do Bruselu mi to jede za čtvrt hodiny a vlak tam už čeká. Tak na co čekat.

     Vlak to byl skutečně pohodlný. Ale protože to Bruselu chvíli trvá, tak se zatím můžu zamyslet nad vzkazem, který jsem dostal. Máme sejít v Praze. A mám myslet. To chvílemi bývá obtížné, ale proč to nezkusit. No, takže v hoře se asi nesejdeme. Natož v nějaké planetce Tím jich zůstává šest. Čtyři ve státech, jedna u nás a jedna na Slovensku. No, můžete to bejt jakákoli. To se nedá říct s určitostí.

     Mezitím se vlak pohnul. Cesta bude dlouhá, tak proč si nepospat. Navíc, tam dojedu až k večeru, tak aspoň naberu sílu na běhání po městě.

     Brusel není podle mě hezké město. Rozhodně jsem viděl hezčí. Ale ten panáček je prej hezkej. Aspoň to říkali ti Belgičani, se kterými jsem mluvil. Tak uvidíme, už je kousek.

     Socha je to teda velmi zajímavá. To se musí nechat. Ono rozdíl je slyšet a vidět. A i když se mi Brusel nelíbí, tak tahle soška stojí za to. Ale dost plků kolem, je na čase najít vodítko.

     Prohledal jsem sochu a okolí, jak se dalo. Nic. Možná bych to chtělo povzbudit mozkový buňky. Tak co tu máme kolem? Kavárna, kavárna a čokoládovna. Hmm, tak když jsem v Belgii, tak musím ochutnat tu jejich čokoládu, ne? A vyrazil jsem k čokoládovně.

     Když jsem vstupoval, zarazila mě poznámka na otevíracích hodinách napsaná česky. Bylo tam napsáno: „Jednosměrka“. Jakože když vstoupím, tak nemůže zpět… Ne to je blbost. To bude asi cedule venku. Začal jsem se rozhlížet. Všude kolem zákazy vjezdu. To člověka nepřekvapí uprostřed centra. Ale támhle jedna je. Jediná jednosměrka uprostřed zákazů vjezdu. Hezké.

     Na druhé strany značky byla přilepené kancelářské košilka a v ní pár listů. Myšleno dva. Jedno byl malý lístek se vzkazem: „Ostatním kalhoty ladí hodně málo.“ Jestli to měla být pochvala pro mě, tak to bylo zrovna vedle. Měl jsem tříčtvrťáky. Asi to bude nějaké hádanka.

     Ale mnohem zajímavější byl podle mě druhý lístek, na kterém stálo: „Nejezdi do Izraele, ale navštiv cechovní domy v Jeruzalémě.“ A byl jsem s rozumem v koncích.

     Odešel jsem z centra a po chvíli hledání jsem nalezl veřejný internet. Hledání všude možně úspěch nepřineslo. Když jsem platil za internet a kafe, které jsem k tomu měl, zeptala se mě číšnice, proč jsem tak pokleslej, že co se stalo.

     „No, má se to tak,“ mluvil jsem samozřejmě anglicky, „mám najít Jeruzalém, ale nenašel jsem nic,“ a ukázal jsem směrem k počítači.

     Číšnice se na chvíli zamyslela, a pak řekla: „Víte, Antverpám se přezdívá Jeruzalém. A místní cechovní domy jsou opravdu velmi známé. Není to náhodou ono?“

     Ano, to by mohlo být ono, blesklo mi hlavou. Poděkoval jsem a utíkal na vlak. Tentokrát na nádraží nikdo nebyl, ale moje poslední peníze mi na cestu stačili.

     Ve vlaku je vždy dost času, tak jsem se pustil do druhého lístku. To byla nejspíš nápověda, která Praha není ta správná. „Ostatním kalhoty ladí hodně málo.“ Každé druhé písmeno to nebude. Ani pozadu. Morseovku si napamatuju, ale i tak to na ní nevypadá. Co první písmena. „Oklhm“. Něco tomu chybí. No, když se tomu doplní pár písmen, tak by to mohla být Oklahoma. Tím jsem vyloučil první možnost. Zůstalo jich ale pět.

     Ono tohle celé vyprávění je velmi zajímavé, ale dost se později začíná opakovat. Cestou mě čekala řada hádanek, které vždy posunuly dál nebo vyloučili jednu z Prah. Trochu pro teď zestručním, než se dostanu k samotnému konci.

     V Antverpách jsem ve fontáně našel další vodítko, které mě nasměrovalo do Kodaně. Tam jsem jel lodí, kde se po třech dnech mohl konečně umýt. Také jsem vyloučil Texas jako jedno z míst. V Kodani jsem hledal Malou mořskou vílu. Tam byl vzkaz schován pod bílým kamenem ve vodě vedle sochy. Zde jsem vyloučil Nebrasku a po přejetí trajektu do Malmö jsem nasedl na letadlo, které mě doneslo do Helsinek. Zde jsem v Helsinské katedrále našel další vodítko v jedné z Biblí. Ta mě nasměrovala do Polska. Vzkaz v Bibli mě skoro nikam jinam směřovat nemohl. Maximálně do Vatikánu. A také jsem vyloučil Minnesotu. Tím se ulevilo, protože jsem věděl, že Evropu nemusím opustit. Zůstala jen česká a slovenská Praha.

     Do Polska jsem měl letět nejprve do Varšavy. Tam mě opět čekal Mark. Předal mi lístek do Krakova s tím, že tam mě čeká před nádražím auto a v něm poslední indicie. Ta mi ale řekne, kam mám jet, ne, které město vyloučit. To také byla pravda. Bylo tam a lístek s nápisem „Standardní kotva“. To už po tom všem tak těžké nebylo. SK. Slovensko. Tím směrem jsem také vyrazil.

     Slovenská Praha je velmi malá vesnice. Není tu více než dvě stě obyvatel. Jediná budova, co tu stojí za zmínku je místní kostel. Tam jsem také vyrazil. No, a taky že to bylo správně. Tam čekala Lucka. Přivítala mě slovy: „Tak co viděl si Paříž a trochu si zahrál?“ Načež jsme oba propukli ve smích.

     „Asi víš, jak to mělo být řečeno,“ usmál jsem se na ni.

     „To vím,“ odpověděla. „Ale na to bude času dost. Teď bychom měli vyrazit zpět do naší Prahy, všechno si můžeme říct cestou.“

     A taky že jo. A popravdě, není nad to začít vztah nějak netradičně. Ono historky typu „potkali jsme se v baru“ lidi moc neberou. Ale tuhle, tu poslouchá každý s velkým zaujetím.