Druholednová kocovina

 

Byl to jediný silvestr, který jsem kdy trávil v Praze. Nikdy mě to nijak nelákalo. Ale když se tento nápad objevil a většina byla pro, tak jsem se rozhodl taky jet. Další možnost byla zůstat doma. A to se mi moc nechtělo. Na druhou stranu, v Praze studuju, takže tam rovnou můžu zůstat, druhého musím zase do školy. Stejnak je to na palici mít ve čtvrtek většinu hodin, kdy se píše docházka a v pátek volno. A nejít tam před zápočty, ač bych si s docházkou dovolit mohl, by pro některé bylo jak pěst na oko.

     Probuzení na silvestra bylo vcelku normální. Jen jsem si přispal, protože jsem věděl, že noc bude asi dlouhá. Bylo to normální ráno doma. Den pomalu ubíhal, přece jen, ty zápočty byly za rohem a bylo potřeba se na ně připravit. Ale asi ve dvě hodiny odpoledne jsem přestal a začal balit. Začal jsem se též vážně zabývat otázkou, co budu pít. Nejspíš budeme chodit všude možně. Ne, na nějaký klub to asi nevypadá. Chtělo to mít něco s sebou.

     Vzpomněl jsem si na svoji placatici. Většinou ji nosím hlavně na plesy, ale proč ji tentokrát nevzít i na silvestra. Když se někam vyrazí, budu ji mít po ruce. A teď ještě vymyslet co vzít k pití. Otevřel jsem svůj „bar“. Spíš to bylo několik lahví v jedné skříni, ale s přáteli jsme si zvykli tomu tak říkat. Vodku jsem vyloučil prakticky okamžitě. Já ji zvyknu pít samotnou, ale ostatní potřebují džus. A ten nemám. Rum a jägra jsem taky vyloučil. Sáhl jsem tedy po slivovici a hruškovici. To nikdo neodmítne.

     Vrazil jsem autobusem ve tři hodiny. Chtěl jsem se nejprve stavit na koleji. Částečně jsem počítal, že budu spát tam. Druhou možností bylo někde jinde, bůh ví kde. Každopádně jsem tam potřeboval složit věci. Nebudu přece tahat učení a hadry po půlce noční Prahy.

     Sejít jsme se měli u kamaráda, kterého jsem ještě neměl tu čest poznat. Jmenoval se myslím Milan, ale nikdo mu neřekl jinak než Hák. Měl mít byt někde na Žižkově, kousek od Viktorky. To mi vyhovovalo, protože mám kolej na Vinohradech. Horší bylo, že jsem přesně nevěděl, kde to je. Tak podle GPS dohledáte všechno, i to, co jste nechtěli, ale přece jenom, ve spleti uliček, jakou Žižkov je, je lepší mít po ruce někoho, kdo ví, kam jde. Asi v šest jsem se měl sejít s Cécou, který tvrdil, že tam trefí. Sešli jsme se u nejlepšího gymplu v Praze.

     Vědět to, co následovalo, tak jsem se na tohle setkání vyflák. Céca už trochu pil a připadlo mu vtipný dojít nejdřív pod Vítkov. Pak se otočil, a že prý špatně odbočil. Za to mohl on. Za co jsem mohl já, bylo to, že jsem se nezeptal na adresu toho bytu. Protože ji znát, tak jsem se s ním nikdy nescházel u VŠE. Ten byt byl o ulici níž, než je moje kolej. Na úvod večera docela dobrý. Sejít dolů na Žižkov, pak vyjít skoro na Vítkov a pak zase nahoru na kopec zpátky na Vinohrady.

     Hák se na nás díval, jako kdybychom s sebou měli mrtvolu v plastikovém pytli. „Vypadáte uštvaně, kde jste proboha byli?“ Zvlášť Céca vypadal hrozně. Jeho kuřácké plíce, mrazivý vzduch a kopec. To nebyla pro něj zrovna ideální kombinace.

     Následovalo rychlé kolečko představování. Znal jsem tu všehovšudy jen Cécu, Toma se Zuzkou, nebýt dvou dalších holek, byla by tu sama, a Pěnu. Z lidí, co mi byli představeni, jsem si zapamatoval jen Háka a Jáchyho. Bylo nás asi patnáct. Pití a občerstvení bylo dost. Hák měl dvě taneční podložky a tak se hlavní zábvou večera stal dance battle.

     Po jedenácté hodině si vzal slovo Hák. „Jak již bývá zvykem je na čase vás vyhodit.“ Zarazil jsem se, ale pár lidí, ti, co tu nebyli poprvé, se rozesmáli. Smáli se našim nechápavým obličejům. „Je na čase, abychom vyrazili na Vítkov.“ A já myslel, že mě omyjou.

     Při cestě na protější kopec jsme potkali podobně velkou skupinu lidí. A protože Praha je malý město, tak se ukázalo, že Pěna půlku z těch lidí zná. A tak začala družba. A zajímavé bylo také to, že měla přesně opačné složení, jako ta naše. Jestli to byla náhoda, tak přišla velmi vhod. Večer se tím posunul do nové dimenze.

     Na Vítkov jsme se dostali včas. Jen jsem si cestou musel poslechnout několik poznámek o mém předchozím výletě sem a celou historiku znova, protože teď najednou půlka lidí ji ještě neslyšela. Výhled na Prahu stál za to. A už bylo i vidět, že někteří začali odpalovat. Zatím to šlo. Ale s příchodem půlnoci se moje obavy naplnily.

     S půlnocí se spustila vlna ohňostroje, doslova bez ladu a skladu. Vzpomněl jsem si na jiný silvestr, který jsem trávil na jednom mostě, kde to připomínalo jak vizuálně, tak auditivně bitevní zónu. Tohle bylo hodně podobné. Jen to teda člověk slyšel, ale v tomto směru to bylo horší. Začal jsem se krčit a snažil se to nějak přežít. Najednou jsem zjistil, že v tom nejsem sám. Kája, jedna z těch, co jsme potkali cestou, měla podobný problém. Zjistili jsme to ve chvíli, kdy jsem si dával frťana z placatky na nervy. „Šťastný nový rok,“ řekl jsem a podal jí placatku.

     Když se „ohňostroj“ uklidnil, podal jsem každému ruku a také mu popřál vše nejlepší do nového roku. Někteří, i když mě znají dlouho, se na mě koukali různě. Tahle tradice se v mé generaci moc nedrží, nevím proč. Je to podle mě škoda.

     Nestihl jsem popřát všem. Našla mě Kája s malou lahví sektu. „Nemohl by si ji otevřít? Normálně se snažím ji bouchnout o půlnoci, ale v tomhle hluku….“ Rozuměl jsem jí. A tak nějak jsem tušil, že moc silvestra taky v Praze netráví.

     Po chvíli se ozval známý zvuk špuntu opouštějícího hrdlo lahve. Následoval pak novoroční přípitek něčím typičtějším, než je slivovice.

     Zjistili jsme, že nás je najednou půlka. Odešel Hák a několik lidí s ním. Ale ne všichni, co s ním přišli. Odešla s ním jen půlka, co s ním přišla. Tu druhou tvořila část ze skupiny, co jsme potkali cestou. Takže jsme promíchali. Já jsem neviděl důvod, proč jít zpět k Hákovi, spíše mě to teď lákalo jinam. A tak jsem se dostal do bytu, který byl pro změnu na Vinohradech. Přibližně stejně daleko od koleje, jako ten Hákův, ale opačným směrem.

     Asi ve tři hodiny ráno nastala krize. Docházel alkohol. Začala vášnivá debata, kdo ho kam dojde koupit. Několik vietnamců v okolí asi ještě otevřeno mít bude. Já jsem navrhl, že bych mohl dojít pro to, co mám na koleji. Navíc několik lidí chtělo vyzkoušet domácí jablkovici, kterou jsem tam měl a kterou jsem do nebe chválil. Jen jsem nechtěl jít sám. Nakonec se mnou vyrazili Pěna a Kája, u které se ukázalo, že tu bydlí, takže jsme se měli bez problémů dostat zpět.

     Normálně by tato cesta moc času nezabrala, ale vzhledem k tomu stavu, který silvestru odpovídal, se ta cesta poněkud protáhla. Na rychlosti nám nepřidalo to, že jsme museli probudit vrátnou na koleji, aby nás pustila na koleji. Také to nepřidalo naším budoucím vztahům, protože dodnes se na mě kouká skrze prsty.

     Na koleji jsme vzali skoro všechno, co jsem tam měl. Asi dvě vína, jablkovici, zelenou, rum. Na zbytek večera se rýsovala zajímavá kombinace. Celá tato anabáze by normálně zabrala asi půl hodiny. Přiznávám, cestou jsme našli dobré místo, kde se dalo klouzat. A tak jsme dorazili zpět asi ve 4 ráno. V bytě bylo asi jen pět lidí. Zbytek už se rozešel. Když to viděl Pěna řekl, že vyrazí také, protože má věci u Háka.

     A tak nás moc nezůstalo. Ještě nějako dobu jsme pili. Pak se poslední, neobyvatelé tohoto bytu zvedli, že už půjdou. Bylo i tak po šesté ráno. Chtěl jít také, ale Kája se mě zeptala, jestli bych ještě nechtěl chvíli zůstat. A tak jsem zůstal v bytě s majitelkami a jednou jejich kamarádkou, která tu měla přespat. Kristý a Léňa šli spát a tak jsem šel s Kájou do jejího pokoje. Ten den jsem po dlouhé době nespal sám…

     Probudili jsme se asi ve dvě hodiny. Kája došla pro něco k jídlu. Vrátila se tím, že Kristý už odjela. Měla školu v Plzni a rovnou tam odtud jela.

     Přišlo mi, že při této velmi pozdní snídani nepanuje už tak uvolněná atmosféra, jako doposud. Bylo ticho. To po chvíli prolomila Kája. „Doufám, že to pro tebe neznamenalo něco víc. Víš, já jsem to teď potřebovala mít někoho na chvíli vedle sebe. Ale promiň, nic trvalejšího.“

     Ač jsem ji na jednu stranu chápal, tak mě její slova zraňovala. V mém životě nebylo mnoho cituplných zážitků. A těch pár pro mne bylo příliš vzácných. A teď se k nim přiřadil i tento silvestr. A nešlo jen o tu noc, ale večer jako celý. Přišlo mi, že jsme si, že jsme si padli do oka.

     Po snídani jsem se rozloučil s Léňou a Kájou. Zamířil jsem na kolej, kde mě mělo čekat učení. Bohužel únava a čerstvé vzpomínky mi nedovolily se moc soustředit na učení. Šel jsem proto radši spát.

     Druhého mě probudil budík do školy. Byl jsem opět sám. A musel jsem se vypořádat s realitou všedního dne…