Cupiditas vitae

 

Na ten večer jsem původně neměl žádný zvláštní plán. Chtěl jsem začít dělat ten slibovaný web. Teda spíš jeho design. Pak bych si zahrál nějakou pořádnou „pářku“ a šel spát. Ovšem, k tomu nakonec nedošlo. Vůbec k tomu totiž nedošlo.

Kolem sedmý zazvonil zvonek. Původně jsem si myslel, že je to něco pro tátu, ale nebylo. Byl to Tom a jeho přítelkyně Zuzka. S nimi přišel také Zdenda. To on mě oslovil jako první. „Dneska nebudeš zalezlej doma, hezky s náma pojedeš na jedno. Vždycky se na něco vymluvíš, ale to nebude dneska …. Schválně, co by si dělal?“

„No, dělal bych asi ten design na ten web, ten zabere vždycky hodně práce.“

„A to dneska nebude!“ vyjela na mě Zuzka. To bych od ní opravdu nečekal. Vždycky byla klidná, takovou jsem jí opravdu neznal….

„V klidu, v klidu,“ klidnil situaci Tom. „On půjde a nebudeme na něj muset tolik tlačit. Protože ví, že nám to už kolikrát sliboval a pak se vyvlíknul. Dneska pojede. On to ví. Ví to, protože vidí za náma auto, který na něj čeká, až ho odveze do baru, kde stráví dnešní noc…“

„Ty víš, že to vždycky jedno není,“ protestoval jsem. Když jsem ale zahlédl Zuzčin obličej, bylo mi jasný, že to myslí vážně. Ten pohled by pomalu mohl vraždit….

Koneckonců, měli pravdu. Už kolikrát sem se vyvlíknul. Tak jsem skočil domu, kde jsem řekl, že přespím u Zdendy a že jdu pít. Neměli nic proti. Chvíli mi trvalo, než jsem se převlíkl. Nemohl jsem najít svoje triko, který jasně říkalo, kdo jsem a co by mi usnadňovalo práci. Bylo to triko s Mao Ce-tungem, jak ukazuje rudou knížku a nápisem RTFM. Read the fucking manual.

Nasedli jsme a po chvíli cesty, kdy jsme se bavili o ničem náhle Tom, který řídil, zamknul dveře. „Takže,“ začal Zdenda, „ukaž triko.“ Moc na výběr nebylo. Rozepnul jsem si bundu a ukázal se Mao. „To jsme tušili,“ ozvala se pro změnu Zuzka. „Víš, měl bys taky nosit jiný triko, zvlášť když jdeš, tam kam jdeš. Zkus tohle.“ A podala mi jiný. Bylo červený a mělo na sobě takovou zvláštní texturu na pravý straně, která mizela směrem k levý. Protáhl jsem obličej. Moc se mi zrovna nelíbilo, natož aby vyjadřovalo, kdo jsem.

Toho si všiml Tom a rychle zareagoval. „A jestli si ho nevezmeš, budu jezdit do tý doby, než si ho vezmeš. A věř tomu, že mám plnou nádrž.“

Podíval jsem se na Zdendu a Zuzku. Vypadalo to, že to myslí vážně. Tak jsem podvolil a převlíkl si ho. Pro jistotu si ho Zuzka k sobě vzala, abych prý neměl tendence si ho převlíknout.

Zaparkovat jsme museli kousek dál, protože všude jinde už bylo obsazeno. Ne že by ten bar měl vlastní parkoviště a bylo tam tolik lidí, ale většina lidí ze sídliště někde stát večer musí. Obzvlášť v pátek.

V baru zatím nebylo moc rušno. U každého stolu někdo seděl a v místnosti byl slyšet čilý ruch rozmluv všude kolem. To co také nešlo přehlídnout a hlavně přečichnout byl cigaretový zápach a dým, který byl absolutně všudypřítomný.

Sedli jsme si ke zbytku lidí, se kterými jsem se vídal ve škole. Objednal jsem si „jedno“ a začal se bavit se spolužáky, se kterými jsem chodil na „výpočetku“. Museli jsme udělat jeden rozsáhlý projekt, jako závěrečnou práci před maturitou. Teď mi vlastně dochází, že to bylo naše předmaturitní posezení, protože za dva týdny byl „svaťák“.

Celý to prostředí, co si budeme nalhávat, na mě působilo všelijak. Na jednu stranu tu byla přátelská atmosféra. Alkohol pomalu uvolňoval zábrany a tak jsme se už nebavili o školní práci, ale o tom, jaký kluci zase potkali holky. Na druhou stranu, a to mi hodně vadilo, tu byl ten všudypřítomný kouřový dým, který jen a jen nabýval. Přátelskou atmosféru pak násobil jukebox, který nehrál ani moc nahlas, ani moc potichu, ale hlavně samý pohodový melodie. Většinu jsem znal i já.

Hodinky už pomalu ukazovaly devět. Rozhodně jsem se nenudil. Najednou Petr navrhl, že by se dalo dojít pro flašku. Nebyl jsem proti. A tak jsme ve čtyřech vyrazili do nonstopu. Šlo nás asi osm. Cestou jsme se lehce pohádali co koupit. Nakonec jsme se rozdělili na dvě čtveřice, jedna si koupila rum a „řízla“ ho kolou. Ta druhá, ve který jsem byl i já, si koupila fernet. Cestou zpátky jsme se vraceli přes park, kde jsme si sedli u fontány a popíjeli, co jsme nakoupili. Nevím, už koho to napadlo, ale sundali jsme si boty a běhali ve fontáně a cákali jsme vodu na sebe…

Do baru jsme se vrátili kolem desátý. Nejenom, že byl víc narvanej, než předtím, ale dokonce už i jukebox nehrál. Místo toho tu byl DJ a i spousta lidí na parketě…. My jsme naštěstí měli rezervaci, takže místa jsme měli jistý. Zábava v zásadě gradovala. Bavil jsem se s Karlem, o tom, jak dokončit jednu část hry, kterou jsem příležitostně hrál, když si pro něj přišly holky. Ostatně, ty na něj letěly, ani nemusel nic dělat. Tak jsem zůstal na místě a v klidu dál popíjel pivo…. To už bylo tuším třetí nebo čtvrtý…

Po chvíli se Karel vrátil, že prý mám jít také, že on tam sám s nima nebude. Tak jsem v rychlosti dopil pivo a šel.

Tancoval jsem, že už ani nevím jak. Nějak na mě dolehl i alkohol. Pokud se pamatuji, tak jsem byl i chvíli u tyče a to u mě opravdu není zvykem. Ani nevím, kolik už bylo, ale vzpomínám si, že jsem zase seděl u stolu. Viděl jsem, jak Zuzka s Tomem odcházejí. Bylo mi jasný, že už nemají chuť se dneska vracet.

Najednou se přede mnou objevila sklenice se žlutou kapalinou uvnitř a brčkem. Chvíli jsem na to koukal s podivem. Pak ale přišlo i oslovení, z té strany, odkud se ten nápoj objevil: „je to jen vodka s džusem. To máš za tvoje taneční vystoupení.“

Ohledl jsem se. Napravo ode mě seděla dívka. Neznal jsem jí. Měla tmavé vlasy střižené asi po ramena. Jestli to byla bruneta nebo černovláska, to opravdu nevím. Byla normální postavy, o trochu menší než já.

„Dík,“ zřejmě jsem to jen zamumlal a přiťukl si s ní. Následně sklenice byla poloprázdná.

„Jak se vůbec jmenuješ, nepamatuju si, že bych tě kdy viděla,“ pokračovala dál.

„To máš teda pravdu. Jsem tady snad podruhý nebo potřetí. A říkej mi Jardo…?“ a skončil jsem větu otazníkem, který se ptal na jméno.

„Já jsem Lenka,“ odpověděla a podal jsem jí ruku.

„Nešel by si zase tancovat,“ zeptala se a udělala na mě psí obličej.

Moje odpověď se obešla beze slov. Dopil jsem vodku, vstal a ze srandy jí nabídl rámě. A zase se tancovalo a zase nevím, jak dlouho. Vzpomínám si jen, že když jsme skončili, tak jsem ještě objednával dvě zelené a pak jsme odešli.

Šli jsme do parku, kde jsme si sedli na lavičku. Po chvíli mi to došlo, zase jsem seděl před fontánou. Tak nějak jsme jenom seděli a koukali na ní. I když v noci nefungovala, tak jsme se na ní koukali.

Najednou jsem jí položil ruku na stehno, ani nevím proč. Ona pak položila svoji ruku na moji. Pak jsme se začali k sobě přibližovat. Nakonec jsem ji vzal kolem pasu a ona mě kolem ramen. Pak najednou přišla pusa. A zase, ani nevím jak. Projel mnou takový pocit, jako bych měl křídla. Skončil v momentě, kdy se naše rty oddělily.

Pořád jsme tam seděli. Kdyby někdo prošel kolem, mohl by nás považovat skoro za jednu osobu. Čas běžel. Co běžel, přímo pádil. Najednou se mi rozezvonil mobil. Zdenda volal. Chtěl už jít domu a to jsem musel s ním, protože jsem u něj spal.

Lenka řekla, že jí to nevadí, jen jestli bych s ní nepočkal na taxíka. To jsem taky samozřejmě udělal. Když přijel, tak jsme se začali loučit. Trvalo nám to dlouho, nechtěli jsme se pustit. Nakonec nám nic jiného nezbilo.

Zdenda na mě čekal před barem. Byl sice lehce nevrlý, ale když jsem mu řekl, co jsem prožil, byl překvapen a rád.

Bohužel, šok přišel druhý den ráno. Došlo mi, že jsem si nevzal na ní žádný kontakt. To byl velký průšvih. Kámoši mě sice chlácholili, že jí určitě někdy potkám v tom baru znova. Do maturity jsme tam ale už nezašli.

Po „matuře“ jsem tam byl nesčetněkrát, ale nepotkal jsem ji znovu. Ta noc na mě měla velký vliv. Začal jsem víc žít a trávit více času s přáteli. Jen po té noci mi zbyla pouhá vzpomínka, nic víc….