Azbuka může být někdy tak trochu problém

Cena oboru v kategorii próza na Polibku múzy 2013

 

Seděl jsem u stolku, popíjel čaj, četl knihu a byl apatický ke zbytku baru, který se nacházel ve sklepení starého domu. I přes zajímavost tohoto prostředí mne více zajímala kniha, kterou jsem držel v ruce. Pojednávala o poměrech v Rusku před bolševickým převratem v zemi. Ne každá pasáž mě dokázala úplně zaujmout, ale události okolo carovi abdikace a vytvoření první prozatímní vlády mě svým způsobem uchopily tak, že jsem o okolí opravdu neměl ani ponětí.

     V baru bylo mnoho lidí a stále další přicházeli. Proto bylo obtížné pro nově příchozí si někam sednout. Samozřejmě, stůl, kde jsem seděl já, nebyl jen pro mne. Bylo zde více židlí. Přišla skupinka několika lidí a optala se mě, zda si mohou přisednout. Nereagoval jsem. Zkusili to znova. Opět nic. Jeden z nich do mě strčil. V tu chvíli jsem udělal skok asi o sto let dopředu a ocitl se v přítomnosti.

     „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Tak trochu si nereagoval,“ řekla jedna slečna na úplně plynule. „Jde nám o to, jestli si s kamarádkami mohu přisednout. „Jak je libo, odpověděl jsem,“ a pokynul rukou, že se mohou posadit.

     Vrátil jsem se do roku 1917 kde davy dělníků v Rusku, konkrétně v Petrohradu revoltovali proti carovi. Opět jsem se odřízl od okolí a věnoval se knize. Jedinými dvěma důvody, proč jsem přerušil čtení, bylo to, že jsem upil čaje, nebo udělal poznámku.

     V těchto, v zásadě vzácných chvílích, jsem postřehl, že tři slečny, které sedí, kolem se baví rusky. Nebo jinou, velmi podobnou řečí. Jistě jsem si ale uvědomoval, že se mnou jedna mluvila česky. Ale opět jsem se vrátil do revolučních dní.

     Když jsem se dostal až k abdikaci cara, rozhodl jsem se, že bych si měl udělat na chvíli pauzu. Tak jsem knihu odložil a začal se hlavně věnovat postupnému upíjení čaje.

     U stolu seděla jen slečna, ostatní byly někdy pryč. Byla to ta, co mě prve oslovila. „Tebe zajímají ruské dějiny?“ zeptala se.

     „Tak trochu. Řekl bych, že mě zajímají hlavně dějiny 20. století a tahle kapitola k tomu neodmyslitelně patří. Navíc, to mám jako součást studia,“ dodal jsem.

     „A co si o tom myslíš?“

     „O čem konkrétně myslíš?“

     „No, o ruské společnosti a té revoluci, co v té době byla.“

     „Ty jsi z Ruska?“ Přikývla. „Mohlo mi to dojít… Těžko říct, o moc víc, než na gymnáziu toho nevím. Proto to také studuji“

     „Aha. Já tu totiž studuji mezinárodní vztahy. A docela by mě zajímalo, co si lidé o Rusku myslí. A nejen o tom, co se děje teď, ale i co se dělo. Zatím jsem potkala jen ty, co vědí o současném dění. Ale ne toho, kdo by znal minulost. Mohla bych ti na sebe dát kontakt, a ty by jsi se mi ozval, až to přečteš?“

     „Jistě“

     Objevily se její dvě kamarádky. Něco mezi sebou rusky prohodili a vstávali k odchodu. Ruska, která se mnou mluvila, mi napsala něco na lístek.

     „Je to moje jméno. Na facebooku mě podle toho bez problémů najdeš. Zatím se měj, spěcháme na výuku.“

     Po jejich odchodu jsem pokračoval ve čtení.

 

     Po několika dnech jsem knihu skutečně dočetl a chtěl jsem se tedy podělit o svoje názory. I když v tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím s kým. Jméno jsem neznal. Začal jsem horlivě prohledávat všechno své oblečení. To nemohlo. A v materiálech taktéž nic. Sedl jsem si na postel a nevěděl, co a jak. Pak mi to ale došlo. Ten kontakt byl na půl složený papírek, který mi sloužil jako záložka u té knihy.

     Ale ouha. Ta ruská slečna udělala jednu chybu. Nejspíš. Teda spíš to tak napsala automaticky. Jméno bylo v azbuce. A to byl problém. Já rusky neuměl.

     Zkusil jsem tedy sednout k počítači a začít zkoušet různé symboly na ruské klávesnici. Bylo to o to komplikovanější, že na klávesnici jsem měl normální českou latinku a písmena jsem střílel od boku. Nakonec jsem ale po několika desítkách minut sestavil. Zadal do facebooku. A nic. Můj pokus nevyšel.

     Zkusil jsem tedy shánět, zda někdo z mých známých, kdo by byl v dosahu umí rusky. Nevzpomněl jsem si na nikoho. Zkusil jsem tedy napsat do kolejní skupiny na facebooku, zda by někdo neuměl. Bohužel, na koleji plné mediků se nikdo ochotný rusky mluvící nenašel.

     Napsal jsem tedy kamarádovi, který byl ubytován na Strahově. Říkal, že zná Rusů poměrně hodně. A taky jo. Už za půl hodiny jsem u něj byl a šli za jedním z nich.

     Ten se na lístek podíval, zamračil se a řekl: „Proč sháníš mojí sestru?“

     To zajímavé překvapení. Ale všechno se naštěstí vysvětlilo. A ukázalo se, že se jedná o super chlápka. Hlavně po šestý rundě vodky.

     S Natašou jsem se již neměl problém zkontaktovat. Přes její bratra to opravdu nebyl problém. Setkali jsme se v čajovně a celou problematiku probrali. Dodnes jsme stále v kontaktu a někdy spolupracujeme na některých pracích. Zjistili jsme mimo jiné, že jsme na stejné fakultě. A mezinárodní vztahy a historie od sebe nemají zas až tak daleko.